Dva kamarádi se jen tak nalehko vydají na krátký trek pustinou. Cílem je ‚the thing‘, čili ‚to‘, věc sice dokonale abstraktní, zřejmě ale nějaká přírodní zvláštnost. Po chvíli to kluky přestane bavit, vydají se zpátky k autu, ale ztratí směr. Silnice je v nedohlednu, okolo jen keříky a nikde žádná cedule, domorodec, nebo stánek s občerstvením.Akce se rozvíjí s tranceovou monotónností; kluci prostě jdou a jdou a jdou. Vrušení je pár – zprvu večerní ohníček, později Affleck absurdně uvízne na osamělé skále a Damon ho musí zachraňovat. Potom se objeví první fata morgány a nepříjemné stavy duše i těla vůbec.
Affleckův Gerry je výřečnější a dětinštější, zatímco ten Damonův je větší realista a pochybnosti ukrývá za kamennou tváří.
Jinak jsou figury ponechány v co nejuniverzálnější rovině. Navzájem se oslovují „Gerry“, ale nejmenuje se tak ani jeden. Gerry, nadávka pro všechno, pochází ze slangu Matta Damona a Caseyho Afflecka, herců a spoluautorů scénáře (a také spolustřihačů).
Při své pouti za nejasným cílem kluci téměř nemluví. Kromě občasného řešení aktuální situace má v úvodu filmu každá z postav jeden monolog, který se tak, či onak týká prohry. Nejprve Damon vypráví o slovní soutěži, ve které soutěžící neuhodla poslední písmenko, později Affleck vítězoslavně oznámí, že v počítačové hře dobyl Théby. Pak vyjde najevo, že Théby sice dobyl, ale vzápětí přišel o všechno.Minimum akce a zejména dialogů vtahuje diváka do situace. Zároveň může signalizovat vnitřní prázdnotu, či nechuť k citovým vazbám - ti chlapi neřeknou nic o sobě, ani se nezajímají o toho druhého.
Gerry se však dá mnohem přirozeněji chápat jako fyzická i mentální expedice, cesta k cíli, který kope jako nezkrocený kůň.
Oba herci, v reálu velcí kamarádi, zvládli enormní zátěž, podávají věrné výkony a výborně se doplňují: Affleck kraluje v úvodu, Damon v závěru, což skvěle koresponduje s vývojem kina.Obrovskou roli v Gerrym hraje obraz. Režisér snímá hrdiny svým tradičním voyeurským okem, které nemrká. Kamera Harrise Savidese jede na doraz – některé záběry jsou přerušeny jenom kvůli tomu, že prostě došel film (právě sekvence na skále). Ostatně už intro, ve kterém za doprovodu teskné kompozice Arva Pärta kamera pět minut trpělivě sleduje starý mercedes v argentinské pampě, dává tušit, co bude dál.
Van Sant však rozhodně není týpek, který by prostě kameru ráno někam zahodil a večer jí vyzvedl. Velkolepé uhrančivé scenérie dokumentárního charakteru doplňují kompozice promyšlené s ohromným citem. Bijákem navíc prosvítají autorovy vzory typu Bély Tarra; nezapomenutelný je záběr, ve kterém kamera sbírá profily obou rázujících hrdinů, kteří jdou po většinu času synchronně, pak se jejich tempa rozdělí, aby se nakonec zase sešli.
Zcela jedinečná je pak scéna ze závěru filmu, kdy se Gerryové noří ze tmy do svítání a jejich protáhlé figury trhaně kráčí po bílém solném jezeře pryč.
I přes svou nepopiratelnou krásu je Van Santova divoká příroda v Gerrym nehostinná a nepřátelská. Městský člověk si v ní evidentně nedokáže poradit. Domorodci navíc jako kdyby vymřeli (mrtví osli u silnice), nebo se jednoduše odstěhovali do města. Svým způsobem to připomíná patálie hrdinů ze Záhady Blair Witch (The Blair Witch Project). V obou filmech hrdinové uplatňují své zděděné instinkty, či vyčtené znalosti – zde hledání vody pomocí zvířecích stop: „Buď vedou k vodě, anebo k místu páření, a když se spáří, dostanou žízeň a půjdou se napít.“ Zajímavé je, že i ta příroda venkoncem připomíná zpráchnivělá a pustá ústa bezzubé stařeny – po zvířatech zbyly stopy, po vodě vidiny.Diváckou nepřístupností, zapříčiněnou nulovým tempem a prázdnotou v charakterech pak Gerry silně připomíná Hnědého králíčka (The Brown Bunny) Vincenta Galla. Ten loni v Cannes soutěžil právě s Van Santovým Slonem a dostal výrazně na frak.
Když budu Gerryho srovnávat s dějovějším Slonem, neubráním se nakonec dojmu, že je to právě přítomnost viditelného děje, co mi na novějším Van Santově snímku vadí.
