Okouzlující animovaná hříčka animátora českého původu Jana Pinkavy, oceněná v roce 1997 Oscarem v kategorii krátkého animovaného filmu.
Jan Pinkava, syn českého spisovatele Jana Křesadla, odešel v roce 1969 jako šestiletý s rodiči do Velké Británie. Animace mu učarovala už v dětství. Inspirován televizním seriálem BBC o tajemství výroby animovaných snímků, pokoušel se o své první filmové etudy. Na univerzitě ve Walesu vystudoval obor informačních technologií, poté se zaměřil na počítačovou grafiku. Dva a půl roku vyráběl animované reklamy pro londýnskou společnost Digital Pictures a v roce 1993 nastoupil do amerického Pixaru (vznikly zde mj. filmy Příběh hraček, Život brouka, Hledá se Nemo…).
V roce 1995 dostal Pinkava za úkol natočit krátký animovaný snímek, na němž by studio vyzkoušelo zlepšení počítačové animace poloelastických povrchů. Přestože výsledný film trvá necelé čtyři a půl minuty, jeho realizace zabrala více jak dva roky a podílelo se na ní společně s Pinkavou kolem stovky zaměstnanců Pixaru. Osm měsíců vyvíjeli složité technologie a téměř rok a půl aplikovali výsledky do praxe. Týmu se podařilo vytvořit realističtější podobu 3D animace pohybů kůže a látky a přiblížit tak výsledný dojem zas o krůček k přirozenému projevu skutečných lidských postav. Tyto nové metody později Pixar využil při realizaci svých dlouhometrážních projektů, počínaje divácky velmi úspěšným Životem brouka.
Pinkava vytvořil roztomilý a zároveň lidsky dojemný minipříběh staříka Geriho, který v podzimním, sluncem prosvětleném parku nenachází partnera pro svou šachovou hru. A tak mu nezbývá než soupeřit sám se sebou. Postavička Geriho (v jehož tváři tvůrce karikuje sám sebe) je obdařena realistickou charakteristikou, která podporuje životnost filmu. Starý pán s mozolnatýma rukama a šouravou chůzí, ale také se střídavým šibalským jiskřením v očích i smutným výrazem, nejprve s rozvahou usedá za svou šachovnici, odkládá brýle, mne si ruce a pohybuje pěšcem, aby následně povstal a namáhavě se vydal na místo protihráče. Začíná jeho – snad každodenní – boj. Mírumilovný stařík, který tahá bílými figurkami, se náhle mění v trochu zlomyslného a škodolibého “černého” soupeře, který rozehrává ostrou hru. A znovu a znovu…
Souboj, jak si mohou pozornější diváci povšimnout při sledování stínů postaviček, okolních předmětů a stromů, trvá téměř celý den. Oba hráči postupně propadají kouzlu hry a film nabývá na dynamičnosti. Animátoři využívají četné střihy z jednoho hráče na druhého, zápas akceleruje. A nechybí ani vtipná pointa na závěr: vítěz (otázkou ovšem zůstává, kdo jím vlastně je) získá zubní protézu, se kterou si bude dál se stejnou intenzitou užívat života.
