Rakouský snímek Funny Games je obtížně snesitelnou studií absolutního Zla, které nabylo podoby zábavné hravosti. Děsivost pramení právě z tohoto šokujícího spojení. Snímek vypráví o dvojici mladíků: Peter a Paul se vetřou do rodiny (postarší, zřejmě dobře situovaní manželé s malým synkem), kterou posléze brutálně tyranizují. Tragické události, započaté nenápadnou prosbou o zapůjčení vajíček, končí prosazením absolutní nadvlády nad osudem obětí.
Mladíci (s uvolněností až žertovnou je představují Arno Frisch a Frank Giering) nejsou vykresleni jako ďábelští psychopati, naopak. I při prosazování svých vražedných úmyslů rozmlouvají konejšivě, dokonce s mírně vyčítavým tónem v hlasu, jako kdyby za všechny potíže mohly oběti, protože dostatečně nespolupracují. Kdyby tak činili, žena by nemusela být svázána, muž by nemusel mít přeraženou nohu a dítě by nemuselo zahynout. Ale i to je pouhé zdání - žádná reakce obětí nedokáže nic změnit na jejich osudu. Ponížení lidského jedince a pocit naprosté bezmoci tak dosahuje svého vrcholu.
Agresoři přitom svým jednáním nesledují žádné zištné cíle, vše vypadá, jako kdyby to pro ně byla pouhá zábavná či dokonce směšná hra. Jistá šaškovitost jejich vystupování (svým obětem dokonce dávají možnost výběru - chtějí se sázet, jak dlouho vydrží naživu, nutí je, aby se sami rozhodovaly o podobě stupňujícího se teroru) možná má své kořeny v Kubrickově Mechanickém pomeranči (i tam se jednalo o podobnou ritualizaci prováděného zločinu). Radikálně se však liší vyzněním: zanechává naprostou beznaděj, protože poté, co skončí svou "misi", se přesouvají k nic netušícím sousedům.
Režisér Michael Haneke, letošní Dny evropského filmu nabízejí ještě další dva jeho snímky (adaptaci Kafková Zámku a zlověstné apokalyptické podobenství Čas vlků), se přiklonil k nezúčastněné registraci událostí. Poklidně vypráví o jednotlivých fázích útoku, aniž by cítil potřebu jej jakkoli dramatizovat. Dokonce zařazuje do jisté míry matoucí motiv, že sledujeme jen skutečnou hru - v jednom okamžiku se totiž příběh zastaví (vězněná žena se zmocní pušky a jednoho z útočníků zastřelí) a začne se převíjet zpět, jako by se filmová páska vracela. Poté se opět rozběhne vyprávění, tentokrát s odlišným vývinem situace – žena se nezmocní zbraně včas. Až se sugeruje dojem, že tuto "hru" mají oba útočníci ve své režii natolik, že jsou schopni ji napravit, pokud se nevyvíjí podle jejich představ.
Režisér se zdá být do jisté míry rozpolcený i v přístupu ke snímaným událostem. Nemá potřebu demonstrovat metaforické úvahy o chování člověka tváří v tvář smrtelnému ohrožení. Chování postižených, zprvu vše chápajících jako nějaký drastický žert, je ovlivňováno jen narůstajícím poznáním, že pod slupkou žertů se skrývá něco jiného. Oběti však nepropadají ani hysterii, ani hrdě stoickému povznesení. Stále silněji je ovládá strach a touha za každou cenu uniknout ze stahující se smyčky. Susanne Lotharová a Ulrich Mühe sehráli manželskou dvojici v široké škále reakcí - od pohoršení až k zoufalství. Postupné prozření načrtávají ve věrohodné souhře gestické i mimické, plně souzníme s proměnami mluvy, která nejzřetelněji odráží narůstající děs.
Film se pohybuje v prostoru kdysi vytyčeném Mechanickým pomerančem, avšak postrádá jak významovou mnohoznačnost, tak uhrančivé vizuální podání. Režisér se spokojuje spíše s pasivním registrováním událostí, stále výrazněji posunovaných do exprese. Haneke ke svému provokativnímu filmu podotkl: "Snažil jsem se zobrazit násilí takové, jaké vždycky je - jako nestravitelné."
