S modrýma očima Franka Nera (narozen 21. nebo 23. listopadu 1941) se setkáváme již bezmála čtyři desetiletí. Je pravda, že nejvíce příležitostí předvést šíři svého talentu mu zajistilo hned první desetiletí jeho herecké kariéry, ale ani poté nesešel s očí, a tudíž ani s mysli. Jen kvalitu nahradil kvantitou, v některých obdobích stíhá třeba i pět projektů ročně. Jsou to ovšem nenáročné zábavné historky, romantické i napínavé, často kriminální či exotické. Nyní jej spatříme dokonce v českém filmu Post coitum.
Není to však nějaký oslňující zisk, protože Nero už dávno nepatří mezi nesvítivější hvězdy: zřejmě přijímá snad veškeré nabídky, které dostane, takže uspěli jak Maďaři (nejnověji s filmem Svatá koruna, 2001), tak Rusové. Před dvěma desetiletími dokonce ocitl ve výpravném dvojdílném eposu Sergeje Bondarčuka Rudé zvony, v nichž hrál amerického komunistu Johna Reeda jako přesvědčeného revolucionáře, jenž teprve v sovětském Rusku nalezne naplnění svých snů. Vystoupil i v několika jugoslávských filmech, nejpozoruhodnější je nepochybně drásavé historické drama Banovič Strachiňa (1981), kde ztělesnil srbského šlechtice a jeho citová dilemata ohledně Turky odvlečené manželky v předvečer tragické bitvy na Kosově poli.
Nerova filmografie je obsáhlá (obsahuje na 150 děl) a jen titulů u nás uvedených (jak v kinech, tak v televizi) jsem napočítal na šest desítek. Už z tohoto faktu vyplývá, že v následujícím stručném výčtu se lze zaměřit pouze na ty nejdůležitější - nebo nejpříznačnější. O Nerovi se traduje, že herectví jej přitahovalo od malička, byť zprvu snil o tom, že se proslaví jako režisér. Avšak sličná byť ostře řezaná tvář s laskavým, avšak nesmlouvavým výrazem záhy přilákala filmaře. Jedním z prvních byl americký režisér John Huston, jenž mu v Bibli (1966) svěřil postavu Abela, jehož zavraždí jeho vlastní bratr Kain. V léto linii anglicky mluvených filmů pokračoval i rolí ušlechtilého rytíře Lancelota v muzikálovém zpracování artušovských legend Král Artuš a jeho družina (1967). Hollywoodská kariéra se mu však vyhnula - pokud nepočítáme o hodně pozdější roli zavilého zloducha v druhé části Smrtonosné pasti (1990).
Již od šedesátých let se ztvárňované role rozlamují do jakýchsi dvou velkých skupin: v jedné nacházíme společensky závažná díla, ať již v nich Nero ztvárňoval hrdiny jakkoli charakterově zabarvené, druhou tvoří nezastřeně únikové hříčky, zprvu zejména spaghetti-westerny, zprvu vážné (cyklus příběhů o pistolníku Djangovi), později i parodické. Věnujme se podrobněji prvnímu okruhu: zejména režisér Damiano Damiani, proslulý politickým akcentem svých filmů, mu svěřil řadu úloh.
Pod jeho vedením hrál protagonisty neúplatné a nebojácné, ale také ustrašené - a pokaždé jim vtiskl velkou dávku přesvědčivosti. Policejní úředníci, které sugestivně, v úsporných, ale pevných tazích ztvárnil v dramatech Den sovy (1967) a Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1970), se snažili co nejpoctivěji dopátrat kořenu vyšetřovaných zločinů, avšak narážejí jak na odolné mafiánské podhoubí, jak korupci v soudním prostředí. Naopak v dramatu Vyšetřování skončilo - zapomeňte (1971) vystihl ochromující strach, když jeho hrdina v sobe nesebere odvahu, aby svědčil proti nehumánním praktikám ve vězení. A společných děl nalezneme více. Jejich názvy mnohdy vypovídají samy za sebe víc než dostatečně: např. Proč se vraždí soudce (1974).
Nero zaujal i další proslulé režiséry, které okouzlil svým nevinným, hravým pohledem, který se mžikem dokázal proměnit v ocelově chladný. Luis Buňuel jej obsadil do ponuré milostné historie Tristana (1970), Florestano Vancini mu svěřil titulní roli v pečlivé rekonstrukci kdysi skandálního zločinu, jakým bylo násilné odstranění opozičního politika fašistickým režimem v Zavraždění Matteottiho (1973). Rainer Werner Fassbinder si jej vybral pro svůj poslední snímek Querelle (1982), který se jako jeden z prvních otevřeně zabýval homosexualitou. Nero stále prokazoval, že bravurně zvládá i protikladné povahy. Ustrašeného učitele, jenž nedokázal překonat svazující obavy, si zahrál pod taktovkou Luigiho Zampy v Úctyhodných lidech (1974), naopak sadistického důstojníka, jenž se vyžívá v ponižování podřízených, si vychutnal v Bellocchiově Vítězném pochodu (1976).
Se sklonkem 70. let nadchází i soumrak náročnějších hereckých šancí. Nadále se Nero téměř výhradně věnuje dobrodružným příběhům s patrnou romantickou příměsí, ať již se odehrávají v nevlídných pustinách (Napříč Saharou, 1977; Sandokanův návrat, 1996; Ohnivá poušť, 1997; Poklad z Damašku, 1998) nebo ve spleti velkoměsta (Závody s nebezpečím, 1988; Zkouška paměti, 1993; Hra, 1997). Často spolupracuje i s televizí - viděli jsme jej např. v seriálu z antického Říma Poslední dnové Pompejí (1985). Nevyhýbá se ani živopisným látkám. Hrál v seriálu o hudebním skladateli Richardu Wagnerovi (1983), tam neztělesnil postavu ústřední, mihnul se v Mladé Kateřině Veliké (1990), titulní roli ovšem vytvořil v další rekonstrukci skutečné události nazvané Versaceho vražda (1998) - o životních osudech slavného módního návrháře.
Franka Nera jsme několikrát mohli spatřit i v Čechách: nejen při natáčení filmů, ale také na karlovarském festivalu (1982, 2000). Své soukromí si chrání, ale kdysi byla hojně rozebíraná milostná avantýra s Vanessou Redgraveovou. Jejich syn Carlo Gabriel Nero se rovněž věnuje pohyblivým obrázkům, dokonce splnil otcův sen a přesedlal na režii. Společně vytvořili například snímek Nezvaný host (1999). Franco tehdy podotkl: "Je to hodně zvláštní, když vás diriguje váš vlastní potomek a kategoricky přikazuje, co máte dělat." Naposledy jsme Franka Nera viděli v tuzemských kinech ve dvojici snímků Juraje Jakubiska - Post coitum (2004) a Bathory (2008).
