Španělský režisér Guillermo del Toro na sebe upozornil několika hollywoodskými snímky Hellboy, Mimic, Blade 2, avšak významnější je jeho tvorba španělská. Tam se mu dařilo spojit hrozivou realitu s nezastřeně hororovým vnímáním. Onou hrozivou realitou bylo zejména rané frankistické Španělsko, násilně upevňující svou moc na úkor odpůrců. Bylo tomu tak již ve snímku Princ bez království (Devil při uvedení na videu), stejně je vystavěn Faunův labyrint. Společným rysem je navíc dětský protagonista se zjitřenou obrazotvorností. První snímek se odehrává v sirotčinci, druhý na horském stanovišti frankistických jednotek.
Ve Faunově labyrintu se režisér pokouší s mimořádnou vizuální sugestivitou sloučit obtížně snesitelnou míru hrůz, panující ve světě dospělých, s úniky do neméně hrozivého pohádkového světa. Dvanáctiletá Ofélie (Ivana Baqueoro) je přivedená svou těhotnou matkou (Maribel Verdúová) do podhorské vily, odkud frankističtí vojáci vedeni sadistickým velitelem, za něhož se provdala, podnikají hony na poslední zbytky republikánských odpůrců. Dívka má instinktivní odpor vůči otčímovi a tíživě prožívá matčiny těhotenské potíže. Jako vědomou, jakoby vykupitelskou součást svého bytí podniká Ofélie výpravy do ponuré a strašidelné pohádkové říše. Pozvolna pro ni splývají příkazy pohádkového světa do něhož se vypravuje zvláště po večerním setmění (má splnit trojici náročných úkolů), s každodenním počínáním. I ve svém pokoji si listuje v čarovné knize, na jejíž listech se počne vybarvovat blížící se budoucnost.
Píše se rok 1944, Spojenci otevřeli druhou frontu, avšak blížící se konec druhé světové války nic nezmění na poměrech ve Španělsku, kde nadále zůstane u moci fašistický režim. Život povstalců nemá ceny, zastřeleni jsou dokonce i lidé jen podezřelí. Zvláště Ofeliin otčím se vylíčen jako zosobnění krutého zla. Střelba do umírajících je běžnou rutinou, zajatce hrůzně mučí, aby z nich vymámil vše, co vědí. S okázale domlouvavou bezcitnosti jim ukazuje mučící nástroje (kladivo, kleště, šroubovák). Monotónně jednostrunný Sergi López mu však vtiskuje příliš mnoho karikujících rysů, tajících se za zdánlivě korektním, nenápadným zevnějškem. Ani za takových podmínek však povstalci nezůstávají bez podpory – dokonce jim pomáhají lékaž a hospodyně z místní vojenské posádky. Právě hospodyně Mercedes je jedinou bytostí, k níž vyděšená Ofelie, připadající si ztracená v cizím prostředí a zmítaná strachem o sebe i o matku, přilne.
Navštěvují ji pohádkové bytosti – maličké létající víly, ohyzdný faun – křídou nakreslený obrys se stává vchodem pohádkového světa, mandragorový kořen vložený do mléka může oživnout. Nechybějí ani zlověstné rekvizity, které pohlcují dívčinu pozornost: dávné kamenné labyrinty, tajemné sochy i obrovitý dutý strom shodně fungují jako připomínka pohádkového světa. Dospělí ji nechápou. Matka se zhrozí, když se Ofelie, očekávaná na malé oslavě, vrátí celá potřísněná bahnem. Tamními bytostmi je pověřována stále náročnějšími úkoly. Má zneškodnit obrovitou ropuchu usazenou v kořenech starého stromu, přinést vzácný klíč, posléze dokonce přinést svého novorozeného sourozence.
Del Toro, jenž si přibral i funkci kameramana, upoutá nejen mistrně vygradovaným vyprávěním, doposledka proplétajícím představy se skutečností. Úchvatné je vizuální ztvárnění (nepřívětivý lesní terén, rozlehlá budova, i pohádková říše, ponořená do setmělých, ponurých scenerií). Zde režisér zužitkovává ryze hororové postupy, ať již se vztahují k bizarním postavám nebo k prostředím, v nichž převažuje lezavý chlad, bahnitost a sliz, v nichž dominuje motiv všudypřítomného ohrožení.
Faunův labyrint přináší uhrančivý průnik zlověstné historické materie do dětské představivosti. Del Toro se přitom nenechal spoutávat případnými předchůdci, kteří rovněž rozvíjeli obdobná, ale odlišně pojednaná témata – například v Duchu úlu, natočeném ještě na sklonku frankistické éry Victorem Ericem.
