Většinu jeho děl tvoří komorní dramata, ale občas se rozmáchl k rozměrné historické fresce. V 70. letech to bylo např. Hadí vejce, o desetiletí později Fanny a Alexand. Tento tříhodinový rodinný epos (existuje k němu i stejnojmenný televizní seriál) můžeme pokládat za jakousi přehlídku autorových nejoblíbenějších postav, témat i postupů. Vnáší sem přesné postřehy o společenském klimatu v době před sto lety, ať již je to bylo družné a veselé měšťanské prostředí, zachmuřená strohost biskupova domu nebo magická přitaživost příbytku starožitníkova. Pečlivě oživuje dobové zvyklosti a obyčeje, podrobně si všímá stolování, sociální hierarchie, postavení služebnictva. Postihne víření dobových kostýmů i zařízení pokojů, s málody vídanou přirozeností evokuje nikoli jen vnější podobu, ale přímo zživotňuje zvolená prostředí, aniž by se sebeméně kochal náznakem nostalgie. Rozmáchle zachycuje dávné společenské konvence i jejich porušování, načrtává nápady zraňující i rozverné - viz třeba působivý výjev se zapalováním prdů.
Veškeré dění je nazíráno dětskýma očima Fanny a Alexandra. Jejich matka ovdoví a provdá se za přísného duchovního (stejně jako ostatní znepokojivé záporné figury se u Bergmana tento člověk jmenuje Vergerus). Dětem skončí jejich bezstarostné dětství, náhle se ocitají v bludišti tíživých příkazů a zákazů, jimž se marně vzpírají. Přísný režim těžce doléhá na jejich - a zvláště Alexandrovu - obrazotvornost. Nastupují tělesné tresty a domácí vězení, zavírání v temné místnosti. Chlapec si stále častěji vypomáhá výpravami do světa vlastních snů a představ, do světa přeludů, kde viníci neuniknou spravedlivému postihu.
Bergman svůj rodinný portrét dovedně zaplňuje množstvím rázovitých postaviček, s porozuměním sleduje jejich počínání, ať již je zdrojem veselí a bezstarostné pohody, nebo naopak stísněnosti a děsivých traumat. Odmítá se věnovat jen ústředním postavám, které naopak do celkového mumraje – stávají se tak součástí rozsáhlého náčrtu švédské společnosti. V hereckém obsazení nalezneme řadu Bergmanových oblíbenců: Erlanda Josephona, Harriet Anderssonovou, Allan Edwalla, Jarla Kulleho. Důležité dětské role svědomitě ztvárnili Bertil Guve a Pernilla Allwinová.
Režisér popouští uzdu fantazijnímu rozletu, umocněnému i barevnou nablýskaností, do níž se noří především vánočně vyzdobený dům v první třetině vyprávění. Poté převládají potemnělé odstíny. Ty mohou odkazovat k rozdílným významům: jednou probouzejí tíseň, když souvisejí s drilem bezmála vězeňským, podruhé ovšem tajemné příšeří uvolňuje rozlet snění a představ (neboť starožitníkův krám skýtá bezpečí). Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist používá barevné řešení jako součást katarzního účinu, barvy v jeho pojetí nabývá výrazných charakterizačních hodnot.
Film byl u nás poprvé uveden v roce 1986 a dočkal se veskrze příznivého ohlasu. Možná i proto, že se neuzavíral do trudnomyslných podobenství, do pečlivě vykroužených vlnek na téměř nehybné hladině lidské existence. Zde naopak kypí život v jeho rozličných podobách, ačkoli svírán všelikými protivenstvími. Právě nebývalá naděje, která celé vyprávění provází, vtiskuje snímku překvapivou vroucnost, kterou vděčně přijali jak diváci, tak třeba členové americké Akademie, která Fanny a Alexandru udělila čtyři Oscary - za nejlepší zahraniční film, za kameru, výpravu a kostýmy.
