Fahrenheit 9/11 taky "dokazuje" - výše uvedeným způsobem. Jeho autorovi Michaelu Mooreovi zřejmě stouply do hlavy sláva a vliv: jestliže jeho debut Roger a já byl roztomile naivním, ale přitom trefným a zábavným "malým" filmem, po oslavně přijatém (a posléze oscarovém) Bowling For Columbine se něco zvrtlo. Michael Moore si přisvojil patent na rozum a pozici mravní autority, což bývá první známka ztráty soudnosti. Cestu do pekla dláždí dobré úmysly a svět je plný případů, kdy někdo tak dlouho bojoval proti špatnostem, až začal ve jménu svého boje páchat ty samé věci. (Ze světa umění připomeňme třeba Dotek zla, Srdce temnoty nebo, ehm, Hvězdné války.)
Moore tak v rámci svaté války proti svým obvyklým nepřátelům (republikáni, velké korporace, v tomhle případě George W. Bush) postupuje velmi selektivním způsobem, kdy realitu filtruje přes jednoduché "hodí se/nehodí se" síto. Není pochyb, že z něj někdy mluví i prostá nevědomost, ale to na výše zmíněném principu nic nemění. O tom, že selektivní vidění reality a její brutální zjednodušování jsou Mooreovými metodami dlouhodobě, svědčí například pasáž z jeho knihy Stupid White Men (2001, str. 188), v níž Moore "neschopnost obyvatel bývalé Jugoslávie vycházet jeden s druhým" vztahuje "k této jediné události: v roce 1914 srbský anarchista Gavrilo Princip zavraždil arcivévodu Ferdinanda. Tento incident odpálil první světovou válku. Která vedla k druhé světové válce. V obou zemřelo přes 50 milionů lidí." Hopla! Žádní Turci, žádné kulturní střety, žádné Kosovo pole, dějiny Balkánu v kostce.Ale zpět k Fahrenheit 9/11, který se trefuje do cesty George W. Bushe prezidentským úřadem od kontroverzního zvolení přes idylický první rok, útoky z 11. září a obchodní konexe na arabský svět až po válku v Iráku. Omylem je už nálepka "dokument". Ten film dokumentuje leda to, že Moore nesnáší George W. Bushe, což není žádným tajemstvím. Jako dokument se ten snímek prezentuje možná proto, že je sice filmem, ale nikoliv hraným ani animovaným. Přitom právě z encyklopedie hrané kinematografie čerpá svůj oblíbený formální postup. Už ve 20. letech Lev Kulešov zjistil, že postavením dvou záběrů za sebe vzniká význam (neutrální tvář + miska polévky = hlad); Moore k sobě prostě přirazí dvě fakta a spojitost je na světě.
Uprostřed celé té nesourodé hromady tvrzení, důkazů, fabulací a emotivních výlevů se sice může nacházet pár zajímavých věcí, ale co z toho, když Moore prezentuje nepopiratelná fakta (utajené armádní dokumenty) se stejnou důležitostí jako to, v jakém povlečení Bush spal v noci na 11. září? Co z toho, že z archivů vyhrabal cenné materiály, jestliže svému hlavnímu "obžalovanému" neustále vkládá do úst vlastní myšlenky? (Dozvíme se i to, co se Bushovi možná honilo hlavou v momentě, kdy se dozvěděl o teroristickém útoku!) A jaké výpovědní hodnoty docílí, když si k ruce vezme vždycky jen jednoho ekonoma, jednoho agenta FBI, jednoho experta na válku v Afghánistánu, jednoho neprávem udaného či jednu pozůstalou? Docílí maximálně ilustrace - mimochodem už jenom z toho důvodu, že tu druhá strana (Bush, jeho lidé či jeho příznivci) nedostane žádný prostor.
I tak by ten film ještě pořád mohl být vtipný nebo aspoň pobuřující. O obojí se snaží: v první polovině je sarkastický a uštěpačný, v druhé podněcuje k odporu. Ani jedno nefunguje než na nejnezkušenější nebo nejprimitivnější publikum: jen to se směje tomu, že někdo vypadá hloupě ve zpomaleném záběru, a jen to je šokováno vhodně nastrčenými dětskými mrtvolkami. Tam dole u řeky tomu říkají "emotivní filmařina". Pro nás ostatní je to "laciné vydírání zastírající podstatu věci", navíc naprosto nekonzistentní. Protože jestliže v první půli se Moore může přetrhnout, aby ukázal, kolik minut Bush nereagoval na zprávu o útoku na budovy WTC, v druhé části zásadně neuvádí, odkud a ze kdy všechny ty krvavé válečné záběry jsou (Nikaragua 1986?). Srdcervoucí hudba a hlášky typu "představ si, co ti chudáci cítili, když vyskakovali z hořící budovy?" jsou už jen čajíček.
Nejhorší ze všeho však je, že Moore ve svém tažení nakonec zneužívá ty, pro něž jako by to celé dělal. Nebohou patriotku Lily Lipscom nejdřív poťouchle vymáchá v jejím zapálení a pak ji nechá přečíst na kameru celý poslední dopis od jejího syna, který padl v Iráku. Má to něco společného s George W. Bushem? V takový moment jdou všechny otázky věrohodnosti nebo výpovědní hodnoty stranou a Fahrenheit 9/11 upadá do čisté mravní perverze.Tím se však dostáváme k pointě. Michael Moore se netají tím, že jeho filmy jsou programově subjektivní a účelové. A účel jak známo světí prostředky: Moore prostě nechce, aby byl Bush na podzim znovu zvolen do prezidentského úřadu. Je otázkou, nakolik své komiksově jednoduché propagandě (Irák před útokem je v ní ukázán div ne jako ráj na zemi) sám věří a nakolik ji bere jen jako nástroj, ale v úhrnu na tom nesejde: Moore zkrátka ztratil právo na to, aby ho přemýšlející část světa brala vážně. Fahrenheit 9/11 by si zasloužil mít na talíři až do smrti, i kdyby se měl dožít stojedna let jako Leni Riefenstahl.
DALŠÍ TEXTY:
Fahrenheit 9/11 - recenze
Michael Moore přivítal existenci pirátských kopií F911
FAHRENHEIT 9/11 - hlášky
