Jeho Čelisti jsou dodnes ikonickým hororem, Jurský park znamenal technologickou revoluci, E.T. - Mimozemšťan je etalonem rodinných snímků a Schindlerův seznam jedno z nejpůsobivějších dramat všech dob. Spielberg má jako režisér obrovský rozsah. Samozřejmě nejen díky talentu, ale hlavně díky jeho lásce k celuloidu. Jeho novinka Fabelmanovi se vám pokusí vysvětlit, jak k ní přišel. A ačkoliv nejde vyloženě o autobiografii, těch společných prvků mezi Spielbergovým dětstvím a dospíváním a tím, co prožívá jeho nový hrdina, je zatraceně hodně.

Fabelmanovi jsou úplně normální rodina, jakých existovaly v poválečné Americe tisíce a miliony. Táta Burt byl možná trochu chladný a to, že se živil jako vědec, se často projevovalo i na jeho chování, maminka Mitzi by zase pro rodinu dýchala, i když kvůli ní musela obětovat svou uměleckou kariéru. A malý Sammy byl prostě normální kluk, jehož jednoho dne vzali rodiče do kina. A tam se mu změnil život.

zdroj: Foto: Universal

Sám si pak na půjčenou tátovu kameru točil nehody vlaků, které viděl na velkém plátně a nepustilo ho to, ani když dospíval. Spíš naopak. Do natáčení svých amatérských filmů neváhal zapojit celou rodinu i desítky kamarádů a společně točili westerny, horory i nečekaně velkolepé válečné podívané. Ale i obyčejné trampoty Fabelmanových. Jednoho dne ovšem Sammy zjistil, že kamera může být nebezpečná věc a že může zaznamenat i věci, jakých si nikdy dřív nevšiml. A byl by rád, kdyby je nikdy neviděl. A že s pomocí kamery a celuloidu lze člověk změnit život i konfrontovat ho s pravdou, kterou mu nedokáže říct do očí.

Fabelmanovi se sice tváří jako příběh o tom, jak malý Sammy začal točit filmy a jak z něj vyrostl velký režisér, ale bacha, trošku klamou tělem. Tyhle věci se tu samozřejmě dějí a od začátku je evidentní, že tenhle nenápadný klučina má talent a jak stárne, víc spoléhá na film jako na způsob, jak pracovat s vlastními emocemi a často i komunikovat se světem.

Jenže v základu nejde o velkou poctu celuloidu a kinematografii a ani o nějaký přehnaný Spielbergův ego trip, v němž by skládal poctu sám sobě (to konec konců nemá zapotřebí). Fabelmanovi jsou v první řadě rodinným dramatem, které dovede být velmi civilní a opravdové. Neřeší se tu nějaká strašlivá rodinná tajemství a konflikty se málokdy vyhrotí do křiku, avšak Sammy tu jako filmař-pozorovatel odhaluje věci, jaké jeho rodiče skrývají za svými úsměvy. A dochází mu, že by je vědět neměl, protože vlastně vůbec netuší, jak na ně reagovat.

zdroj: Foto: Universal

Spielbergova filmová rodina jsou sympaticky obyčejní lidé, kteří chybují a musí se svými chybami žít. A konfrontovat je s nimi nikdy nepřinese nic dobrého. Nakonec vždy dojde na střet důvěry a lásky s pocitem jisté zrady, ale Spielberg pořád Fabelmanovi, i v momentech, kdy se řeší hodně ošklivé věci, ukazuje jako rodinu, v níž se všichni i přes svoje chyby, zaváhání a zaškobrtnutí milují.

Jak moc vychází Spielberg z minulosti svých nejbližších a ze svého dětství, ví asi jen on, ovšem jeho alter ego Sammyho i jeho rodiče si zamilujete, protože jsou ve své obyčejnosti krásně uvěřitelní. Umí se bavit a smát, ale i jeden druhému nechtíc ubližovat. Umí být zlomení i odvážní a vzbuzovat v jednu chvíli pohoršení a o pár vteřin později lítost.

zdroj: Bioscop

Spielberg navíc Fabelmanovy natočil typicky spielbergovsky. Kamera je jednoduše nádherná, vyvolává atmosféru padesátých a šedesátých let, ale takových, jaké si člověk představuje v nostalgických vzpomínkách nebo jak je zná z filmů. Obraz idylického předměstí, rodiny, prvních lásek i problémů ve škole může chvílemi působit možná až zbytečně melancholicky, na druhou stranu, kdo by se kvůli tomu na Spielberga zlobil?

Konec konců ve Fabelmanových vzpomíná na dobu, kdy byl dítě a mladý, kdy se formoval jeho charakter a rozhodovalo o jeho budoucnosti. A dává smysl, že to špinavé, nehezké a depresivní vytěsnil. Jako by to udělal asi úplně každý. A sakra dobře se na to kouká.