Nový film Tonyho Gatlifa líčí cestu dvou mladých lidí do země jejich předků - Alžírska. Příběh o nalézání sebe sama, svérázná road movie, je příspěvkem k dodnes palčivé diskusi Francouzů o alžírské otázce. Gatlif za Exil letos v Cannes získal cenu za režii. Na filmu upoutá i vynikající soundtrack na pomezí etnické hudby a techna.
Milenci Zano a Naima žijí bez starostí a zřejmě i bez prostředků na periferii Paříže. Jednoho dne vyrazí do Alžírska. Neznají sice tamní jazyk ani kulturu, ale jako děti přistěhovalců, kteří do Francie přišli po vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962, chtějí poznat zemi svých kořenů. Nikam nepospíchají, nic neplánují, zůstávají otevření čemukoliv, co je potká. Vyjedou takřka nazdařbůh (a načerno) vlakem, zdrží se na andaluském venkově, plavba přes Středozemní moře je místo do Alžírska zanese do Maroka, následuje ilegální přechod hranic... Významným tématem Exilu je odlišnost kultur a identifikace s tou vlastní. Gatlif naznačuje, že právě takto meandrující způsob cesty s sebou v plné míře přináší jeden z nejvděčnějších cílů cestování: ochutnání skutečného genia loci, a zároveň pochopení cesty jako stavu mysli.
Když se stěhovali Indiáni, jeli jen tak rychle, aby je "mohla dohnat jejich duše". Zano a Naima se přesouvají podobným tempem - s tím rozdílem, že své duši vlastně jedou vstříc a po cestě nahlížejí do duší jiných lidí a míst. Takhle se přidruží k tlupě cikánských kočovníků, užijí si flamencový taneční výstup v sevillském klubu, zkusí pracovat s nájemnými česáči ovoce nebo se seznámí s dvojicí, která putuje naopak z Alžíru do Paříže a dá jim průvodní dopis pro své příbuzné. Duše se týká i fantastická jednozáběrová scéna terapeutického tance v cíli jejich putování, skrze nějž Naima nalézá dlouho hledanou rovnováhu.
Postavy i místa do Exilu vstupují a zase jej opouštějí s lehkostí, jež snímek charakterizuje jako celek; ostatně i Zano s Naimou cestují příznačně "nalehko". Rozvolněné epizodické struktuře, žánru road movie vlastní, odpovídá až dokumentaristický způsob snímání: Gatlif s kameramanem Célinem Bozonem jednoduše registrují, co se s hlavními postavami a kolem nich děje. Nenucenost, která je důležitým povahovým rysem Zana a Naimy, lze vztáhnout i na herecký projev jejich představitelů a charakterizuje také autorský přístup Gatlifa. Režisér se namísto komplikovanými scénami vyjadřuje náznaky (smyslnost ukázaná skrze pojídání zmrzliny) a sekvencemi na hranici improvizace (Naimin ranní fotbalový tanec z čiré radosti). Ve scénáři některá témata (postavení ilegálních dělníků) jen letmo nahodí nebo je drží po celou dobu na dosah ruky bez hlubšího vysvětlování (politická situace v Alžíru). Exil zkrátka skutečně "teče" jako cesta: kolem všeho jen proběhne, ale zároveň poutníkovi-divákovi dá poznat, že každá z oněch jednotlivostí by stála za hlubší prozkoumání. Jsou to stejně letmé doteky, jako když Zano v domě svých rodičů nahlédne do tváří svých předků na dávných fotografiích. Avšak pod každým takovým dotykem se otevírá celá další cesta...
Tony Gatlif (vlastním jménem Michel Dahmani) se sice narodil v Alžírsku (1948), ale své nejznámější filmy (Gádžo dilo, Vengo, Lačo drom) staví na romské či andaluské hudbě (sám má kořeny mezi andaluskými cikány). Kinematografii zemí Maghrebu (Maroko, Alžírsko, Tunisko) lépe reprezentuje představitelka Naimy Lubna Azabalová: hrála například v Loin (Daleko) veterána Andrého Téchinéa, které se dotýká pašování mezi Marokem a Španělskem, nebo v ženském dramatu ze současného Alžírska Viva Laldjerie (Ať žije Alžírsko, režie Nadir Mokneche). Romain Duris, jenž v Exilu ztělesňuje Zana, s Gatlifem spolupracoval už na filmech Gádžo dilo a Přinesl mě čáp, tuzemský divák jej však bude nejspíš znát z romantické komedie Erasmus a spol.
