Legenda o králi Artušovi je jedním z nejslavnějších mýtů všech dob. Není proto divu, že se dočkala desítek, ba stovek adaptací – ať už u toho hrdinův bájný meč Excalibur byl, anebo nikoli. O nový pohled na artušovské téma se nyní pokouší historické drama Poslední legie. Je dalším z mnoha důkazů, že Artuš a rytíři Kulatého stolu jsou nesmrtelní. Že navždy zůstanou inspirací pro spisovatele, scenáristy a režiséry. Zde nabízíme některé z předchozích důkazů:
První filmovou podobu získaly artušovské příběhy již v roce 1904, kdy proslulý režisér Edwin S. Porter podle Wagnerovy opery připravil snímek Parsifal. Od té doby bájný anglický král pravidelně vstupuje na filmová plátna. První rozkvět zažil v období slávy dobrodružných snímků s kníratými hrdiny, kteří tuze rádi používali meč nebo kord. To ještě film zůstával němý. Za všechny jmenujme snímek The Quest of the Holy Grail (1915).
Zlaté časy pro krále Artuše nastávají s rozmáchlými eposy, natáčenými v barvě a na širokoúhlý film. Hotovou žeň takovýchto projektů vyvolal romanticky laděný Knights of the Round Table (1953), jež se soustředil na zobrazení rytíře Lancelota jako chlapáckého hrdiny. Hrál ho oblíbený milovník Robert Taylor. Konkurenční studia odpověděla obdobnými tituly Parsifal (1953), The Black Knight (1954) nebo Princ Valiant (1954).
V letech šedesátých bral Hollywood velkofilmy o něco vážněji. Přestává být lhostejno, kdy a kde se ten který příběh odehrává. Snímky již nejsou naprosto zaměnitelné. Kupříkladu Lancelot and Guinevere (1963) zachytil vztah obou milenců mnohem niterněji než předchozí verze. K filmařským skvostům je ale stále ještě daleko.
Oblíbeným zdrojem inspirace se stává románová tetralogie T. H. Whitea Král bývalý a král budoucí (1938-58). Na jejím základě vznikl muzikál Král Artuš a jeho družina (1967) s Richardem Harrisem jako Artušem a Francem Nerem v roli Lancelota. Přímou adaptaci prvního dílu z Whiteova cyklu byla animovaná disneyovka Meč v kameni (1963), vyprávějící o Artušových (jeho románové jméno je Capart, v originále Wart) učednických letech u kouzelníka Merlina.
K velkolepé adaptaci snad nejslavnějšího zpracování legendy, Artušovy smrti (1485) od Sira Thomase Maloryho, se odhodlal až John Boorman. Výsledkem byl Excalibur (1981). Režisér publiku připravil jedinečný filmový zážitek plný mýtů a mystiky. Tvůrci zachovali archaický jazyk předlohy, výtvarná podoba měla mnohem blíže k pozdnímu středověku nežli k Artušově pátému a šestému století. Nejen v době svého vzniku, ale i dnes se Excalibur ukazuje jako stěžejní dílo žánru fantasy. Ostatní artušovské verze jsou jiné než Excalibur, jen těžko ale mohou lepší…
A přesto existuje snímek, který na Excalibur navázal; nese jméno Sword of the Valiant: The Legend of Sir Gawain and the Green Knight (1984). Toto historické drama není pozoruhodné svými kvalitami jako spíš snahou napodobit vizuální styl slavného předchůdce. Překvapí také obsazení role Zeleného rytíře: hraje ho Sean Connery.
Ani mezi novějšími pojetími nemohl scházet pohled zromantizovaný. Zastupuje jej love story První rytíř (1995), soustředící se na milostný propletenec mezi Artušem (Sean Connery), jeho ženou Guineverou (Julia Ormondová) a Lancelotem (Richard Gere) – sympatie diváctva jsou zde zcela na straně mužného rytíře, Artuš je zobrazen jako přestárlý a přesluhující vladař. Pokud mohla být Excaliburu vyčítána ahistorická vizuální podoba, pak o Prvním rytíři to platí dvojnásob.
Kdo by chtěl radši zhlédnout demytizovanou podobu rytířské legendy, tomu je třeba doporučit syrově pojatý snímek Roberta Bressona Lancelot od jezera (1974). Fantastické prvky, romantika i hrdinství se vytrácejí, zdůrazněna je lidská krutost a slabost. Jiný z velkých francouzských režisérů Eric Rohmer se v roce 1979 jal adaptovat poému Perceval, le Conte du Graal (mezi lety 1181 až 1191) od Chrétiena de Troyes. Výsledkem byl navýsost stylizovaný snímek Percival Galský.
Mnohé projekty se pokoušely ze slavných jmen Artuš a Excalibur vykřesat v divákovi zájem, vzápětí hašený béčkovým zpracováním i rozpočtem. Příkladem může být Princ Valiant: Boj o Excalibur (1997), natočený v německé produkci hororovým specialistou Anthonym Hickoxem. Jiným neblahým příkladem, jak také může skončit variace na artušovské téma, byl animovaný muzikál Kouzlený meč – Cesta na Camelot (1998). V něm na odkaz velkého krále navazuje dívenka jménem Kayley.
S oživeným diváckým zájmem o žánr fantasy hledali tvůrci nový úhel pohledu na starou historii: Merlin (1998) sledoval legendu očima Artušova kouzelníka a rádce, Mlhy Avalonu (2001) jsou vyprávěním o jinde proklínané Morganě Le Fay.
Artušovský příběh se rovněž setkal s celou řadou parafrází a parodií: od Twainova satirického Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše (1889) – byl zfilmován nejméně sedmkrát – až ke kultovní komedii Monty Python a Svatý Grál (1975). Tato bláznivina roztomile válčí s rytířským ideálem i s mudrováním učených historiků. V animované pohádkové komedii Shrek Třetí (2007) se Artuš objevuje coby malý klučina, jenž má na trůn nastoupit namísto dobráckého zloba.
Nejnovějším trendem je snaha vypreparovat z tisícileté legendy historickou pravdu a tu pak převést do filmového příběhu. Tento nápad spojuje dvě z posledních adaptací, nákladného Krále Artuše (2004) a daleko skromnější Poslední legii (2007). V obou případech se setkáváme s římským vojevůdcem, který se v dobách rozpadající se říše ujal meče a vydal se do boje. Stane se díky tomu lidovým hrdinou, jenž se v letech budoucích promění v mýtus takřka pohádkový. Snímky bohužel spojuje vyspekulovaný děj, nemající šanci diváka oslovit. Neoblaží ani jejich řemeslná úroveň.
