Excalibur je na první pohled velmi divadelní podívaná. Od pečlivě vyslovovaných dialogů a činů velkých emocí, přes pohádkové kulisy a intenzivní svícení.V zahřívacím kole je představen legendární meč, Artušův původ, kletba, až je konečně Excalibur vetknut do kamene. Skvěle zde funguje archetypální Utherovo vzplanutí k Igrayne, a to zejména díky zápalu mladého Gabriela Byrnea a půvabu Katrine Boormanové.
Přesouváme se o dvě desítky let vpřed. Mladý Artuš (Terry), se spolu s otčímem dostává na posvátné místo, kde se udatní rytíři pokoušejí vytrhnout Excalibur ze země – komu se to podaří, bude králem. Boorman se skvěle vyhýbá všudypřítomnému patosu, když nechá Artuše vytáhnout meč jakoby mimochodem, bez přítomnosti ostatních. Současně exponuje Artuše jako toho, který své království našel, nikoli, že by za ním šel.
Následující hodinu Artuš formuje své vojsko a buduje slavný hrad Camelot, po boku se ženou Guinevere a s přátelským rádcem Merlinem (Williamson) v pozadí.Artušův nejbližší přítel Lancelot (Clay) se však nemůže zbavit záletných myšlenek na Guinevere (Lunghi) a okolo Merlina se motá Artušova sestra Morgana (Mirren), jejíž duše je černá jako antracit.
Po následujícím zvratu film trochu ztrácí z tempa a možná by před svým ikonickým finále zasloužil o něco zkrátit.
Charaktery Boorman nechává ovládat emocemi. Záleží na hercích, jak toho využijí. Nigel Terry je vynikající především jako mladý Artuš. V závěru nedosahuje výbušnosti, která by slavnému králi odpovídala. Slabší je i Nicholas Clay jako Lancelot, jehož role však spočívá v tom být ticho a být pěkný. Zcela jedinečný je naopak Nicol Williamson jako Merlin. Jestli kouzelníkovi patřila stará Anglie, pak Williamsonovi patří plátno – ovládá jej svou dikcí, svýma lišáckýma očima i kostýmem. McGellanův Gandalf je vedle něj jen unavený příbuzný. Vedle Byrnea se v roli Gawaina objevuje další mladý a později slavný herec – Liam Neeson.
Bitvy Excaliburu jsou ze staré školy. Na koních sedí skuteční lidé ve skutečném brnění a v rukou drží skutečné zbraně. Podle toho se také pohybují. Samozřejmě, dnes tyto souboje, kdy rytíři nepředvádějí žádné akrobatické zákroky, ale jsou rádi, že soupeře vůbec nějak zasáhnou, budí lehký úsměv na tváři. V té chvíli už ale Boorman přihazuje čerstvou dávku otevřených ran a rudé krve a divák zapomíná, že je to jen jako. Vizuálně je Excalibur velmi kašírovaná, scénická a symbolická podívaná: když je Artuš v koncích, země strádá, když naopak vojsko vyjede, vše okolo kvete. Boorman ale symboly nepopisuje, používá je v druhém plánu. Silné svícení předznamenává nástup 80. diskolet. Meč i brnění hlavních hrdinů bývají přesvícená do takových extrémů, že se v lesku zbrojí zračí filmový štáb. Ve scénách s panenskou krajinou Boorman používá chemicky zářivou zeleň.
Merlinova tenká kovová přilba zase evokuje čarodějův nadpozemský původ.
Intenzivní momenty doprovází Orffova Carmina Burana a kusy Richarda Wagnera, které atmosféru díla ještě víc romantizují.
Ačkoli se Excalibur mnohde pohybuje na samé hraně kýče (Lancelot s Guinevere), nebo trpí přílišnou délkou, nikdy mu nechybí nadhled a ohromné nasazení – dvě zbraně, které Bruckheimerův Král Artuš zatraceně postrádá.
