Povídkový film, jehož jednotlivé příběhy připomínají stylistická cvičení, mající společnou zálibu v někdy dosti obskurních sexuálních fascinacích, natočili tři uznávání mistři - Michelangelo Antonioni, Steven Soderbergh a Wong Kar-wai. U všech překvapuje banalita, maskovaná výrazovou exklusivitou i tematickým ukotvením, které se uchyluje ke krajně spekulativním zápletkám. Důležitým prvkem je tu vizuální stránka, výtvarné pojetí, které nejzřetelněji určuje výslednou podobu jednotlivých příběhů. Eros se tu projevuje v polohách spíše zastřených, ba fetišistických, málokdy vzrušivých náznakovou úchylností.
První epizoda, kterou natočil již třiadevadesátiletý, těžce ochrnutý mistr, se odehrává v Itálii. Sledujeme v ní rozhádaný milenecký pár: nic není takové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Muž se zahledí do přitažlivé sousedky, s níž se ovšem zřejmě schází i jeho partnerka, jak naznačuje jejich setkání na pláži. Antonioni se tu opět věnuje tématu citového odcizení, avšak na úrovni již velice zpovrchnělé a spíše anekdotické, romantické ladění zosobněné jak přímořskými krajinomalbami, tak ubytováním ve starodávných strážních věžích, prozrazuje jedině vyumělkovanost.
Mondénní dialogy a toporně halasivé herecké výkony stěží napomohou autenticitě, izolovanost postav není projevem modelově vyklenuté situace, ale samoúčelné schválnosti. Estetizované pohledy na ženský akt (statický i v pohybu) stěží navodí nějaké smyslné očekávání, i některé sexuální praktiky (dívka provozující masturbaci) vyhlížejí, jako kdyby byly zařazeny jen proto, že je to dovoleno.
O dvě generace mladší Soderbergh, jehož tvorba kolísá mezi stylisticky náročnými výpověďmi jako Traffic - nadvláda gangů a únikovými historkami z rodu Dannyho parťáků, se ujal prostřední epizody. Natočil ji černobíle a žongluje v ní s výrazovými prostředky 50. let. Kochá se jak groteskně zveličenými výtvarnými atributy té doby (okenní žaluzie vrhají mřížoví stínů na jednotlivé postavy, části postav tonou ve tmě), tak tematickou ironizací. Za psychiatrem totiž přichází pacient trápený obsedantními sny, ale zatímco, leže na pohovce, líčí své zážitky, lékař se snaží přivolat pouliční prostitutku. Nejprve ji pozoruje různě výkonnými dalekohledy, před zpovídajícím se návštěvníkem umně skrývanými, poté na sebe upozorňuje papírovou šipkou, kterou vyhodí z okna. Jen výňatky ze snu, o němž posléze nepanuje jistota, zda se neprolíná s realitou, jsou natočeny barevně, ovšem ve změkčeně pastelových barvách odpovídajících zobrazovanému období.
Soderberghův hongkongský vrstevník Wong Kar-wai (naposledy jsme od něho viděli 2046) vypráví v potemnělých, zasmušilých odstínech hotelových chodeb i krejčovské dílny o bizarním vztahu ostýchavého krejčího ke své zákaznici, luxusní prostitutce. Muž nikdy nezapomněl na první setkání s ní, když mu rukou rejdila mezi nohama, aby si lépe zapamatoval její tělo, platonicky jí navždy oddán. Jako němý, pokorně čekající svědek přihlíží jejím milostným pletkám, provází její vzestupy i pády, vždy připraven nově ušít či aspoň upravit šaty. Příběh je rámován jejich posledním shledáním, kdy již těžce nemocnou ženu, která přiznává, že se mu za jeho snahu nikdy neodvděčila, políbí nikoli ze soucitu, ale z opravdové milostné náklonnosti, dokonce za ní platí nájem. Svému mistrovi pak vysvětluje, že při odletu se s ní loučily davy příznivců, i když lze předpokládat, že se jednalo o poslední cestu na věčnost, kam ji vyprovodil nejspíš jen on.
Režisér se plně poddal diktátu nedořečených významů a zámlk, o zvláštní vášni svého hrdiny vypráví cudně, vybavuje jej až jakousi bezvýhradnou, asexuální oddaností. Celé vyprávění je zvláštně starosvětské, mohlo by jistě posloužit jako tklivý námět k dramatu či opeře z 19. století. Avšak kouzlení s podmanivou atmosférou zašlých interiérů stěží vtiskne zřetelnější smysl této historce, která celý film uzavírá.