Čím více se blížíme Evropské unii, tím víc nám hrozí strašák, jehož už si v zemích Unie užili - onen propletenec kulturních vztahů, před nímž tak rád varuje pan Václav Klaus. Pokud se rozhodnete využít program Erasmus pro své sebevzdělání v jiné zemi, v jiné řeči a jiném kulturním i sociálním prostředí, kde budete muset sdílet byt s další směsicí lidí z různých koutů nejen Evropy, čeká vás podobný strašák již nyní.

Pro ty, kteří ať program Erasmus zažili, nebo ne, je zde nová francouzská komedie zvláště pro mladé, jež k pocitu euroskepticismu přidává naštěstí humor, ironický odstup, ale i nejednu tíživou otázku po smyslu vlastní identity. A to jak našeho vlastního já, tak zděděných hodnot společnosti.

Podobnou zkušenost zažije mladý Xavier, který vyráží z Paříže do Barcelony s minimální znalostí španělštiny, bez své dívky a s vyhlídkou na místo v burzovním světě po boku svého otce a jeho kamaráda. Snad jedině matka, bývalá členka hnutí hippies, věrná i dnes svým tradicím, se snaží syna upozornit jednou jedinou otázkou ("Skutečně to chceš?") na možná rizika jeho cesty.

Zpočátku vše vypadá skvěle - seznámí se s mladomanželským párem, podaří se mu sehnat bydlení ve skvělém bytě s partou mladých lidí odevšad (je tu Španělka, Angličanka, Němec a další), časem dokonce odloudí manželku svého přítele z letiště... Ale přece jen se začínají vedle veselého studentského života objevovat poznenáhlu jakési trhliny v identitě - jak osobní, tak národní. Když mu pak dá jeho dívka kopačky, náhle neví, co dál.

Režisér Cédric Klapisch, jehož neúspěšný sci-fi film Možná s Belmondem jsme u nás rovněž mohli vidět a který se ve filmu mihne jako roztržitý profesor francouzštiny, pojal snímek příjemným, živým stylem se spoustou zajímavých ozvláštnění. Například některé, pro diváka možná nudné, sekvence zrychlil stylem, jakým přetáčíme nudné sekvence filmů na videu. Někdy rozdělí obraz na několik oken. Jindy vepíše do obrazu Xaviera bloudícího Barcelonou šipečku a nápis: Tady se nacházím.

Rovněž hudba jde s filmem a podmalovává některé scény podle nálady, takže souzní naprosto s dějem a neruší. Rovněž herecké výkony stojí na výši a je vidět, že nejenže herci mají co hrát, tedy jejich postavy jsou životné, ale rovněž hrají s chutí.

Skutečností je, že je snímek zaměřen převážně na mladé publikum, starší se v něm nejspíše již nenajdou, protože podobné současné problémy dospívající mládeže jdou trošičku mimo ně. Přece jen možnost studia před dvaceti lety vypadala nejen v naší republice, ale i v Evropě trošičku jinak.

Jedna základní myšlenka však musí zasáhnout všechy. Je navozena již ve chvíli, kdy Xavier prochází barcelonskými ulicemi a jejich jména mu nic neříkají. V té chvíli si říká, že když je člověk projde desetkrát, stokrát, tisíckrát, stanou se mu známými, vidí za názvy něco víc. Když se pak vrátí do Paříže, zajde na místa Montmartru, kam žádný Pařížan nechodí - jsou vyhrazena pro turisty. A najednou se cítí jako cizinec mezi cizinci. A opět, stějně jako když se loučil před rokem na letišti s milovanou dívkou a svou matkou, začne plakat.

Nejsme někdy i my cizinci ve vlastní zemi, vlastním městě? Dokážeme se na ně podívat očima turisty? Co nás na něm vlastně láká, co se nám na něm líbí? Vždyť to město, to nejsou jen odpadky a pomalované zdi. Ale rovněž nějaká kultura. Naše kultura. A nebo již jen evropský mišmaš?