Hvězda britského filmu vynikla nejen jako charismatická herečka, jíž nejsou cizí úlohy komediální, dramatické i charakterní, ale také jako úspěšná scenáristka, jež si vysloužila Oscara (kostýmní romance Rozum a cit). Přestože se jí největší pozornosti dostalo díky historickým látkám (shakespearovské adaptace Jindřich V. a Mnoho povyku pro nic, dobová dramata Howards End, Soumrak dne), ona sama nikdy nezanevřela na své komediální začátky. Důkazem může být i její nejnovější snímek – pohádková veselohra Kouzelná chůva Nanny McPhee – jímž se nám znovu představuje v obou svých profesích, herecké i scenáristické.

Pro Emmu Thompsonovou, narozenou 15. dubna 1959 v londýnském Paddingtonu, nebylo vůbec snadné vyhnout se divadlu a filmu. A nakonec se jí to nepodařilo. Jejím otcem je totiž herec a scenárista Eric Thompson, matkou herečka Phyllida Lawová (Emma se po jejím boku objevila v komedii Mnoho povyku pro nic nebo v dramatu Zimní host). A v hereckých stopách rodičů vykročila také Emmina mladší sestra Sophia Thompsonová. S cílem stát se spisovatelkou Emma studovala (a v roce 1982 vystudovala) anglickou literaturu na cambridgeské Newnham College, už tady ale také herecky působila ve studentském hereckém spolku Footlights a dívčím dramatickém spolku Woman's Hour. Se spolužáky Stephenem Fryem a Hughem Lauriem vytvořila úspěšné komediální trio, jež brzy přešlo z jevišť na televizní obrazovku. Trojice se představila ve varietní show Alfresco, v autorském televizním speciálu Up For Grabs i krátké komedii The Crystal Cube (vše 1983) – v té přibrali do party ještě Robbieho Coltranea.

Přestože úspěšný tým dlouho nevydržel a každý se záhy vydal svou cestou, kariéře Emmy Thompsonové to neublížilo. Právě naopak – takřka vše, na čem se herecky či autorsky podílela, patří dnes k pokladům britské televizní zábavy – ať už se jedná o punkový britcom Mladí v partě (1984), anebo komediální sérii o partičce skotských rockerů Tutti Frutti (1987). Lehce za očekáváním naopak zůstal její filmový debut, hořká komedie z divadelního prostředí s Jeffem Goldblumem The Tall Guy (1989).

Nové profesní období Emmy Thompsonové, jež můžeme počítat už někdy od roku 1986, by šlo jistě nazvat divadelním a filmově dramatickým. Spojeno je s tehdejším objevem britského divadla Kennethem Branaghem. S ním se Thompsonová setkala při natáčení válečné minisérie Fortunes of War (1986-1987), němž ztělesnili mladý manželský pár Pringleových, který prchá před Hitlerem. Od té doby bez sebe nedali ani ránu. Stáli u zrodu divadelní společnosti Renaissance Theatre Company (jejíž inscenace Ohlédni se ve hněvu, Krále Leara a Snu noci svatojánské pronikly i na obrazovky), podíleli se (oba herecky, ona i autorsky) na dalším britcomu Thompson (1989) a své partnerství v roce 1989 dovršili sňatkem. Do téhož hektického roku navíc spadá i Branaghův opěvovaný režijní debut Jindřich V., jímž se talentovaný Ir pasoval na nástupce Laurence Oliviera. V shakespearovském dramatu samozřejmě Branagh vyšetřil ústřední role pro sebe a svou ženu.

Autorsky plodný Branagh kul na přelomu osmdesátých a devadesátých let velmi žhavé železo takřka permanentně – ve svižném tempu točil jeden snímek za druhým; žádný z nich se tematicky ani žánrově nepodobal tomu předchozímu, všechny sklízely obdiv kritiky i diváků. A je myslím nabíledni, že v nich s hereckými úlohami počítal také s Thompsonovou. Ta se tak převtělila v amnézií postiženou Grace, pronásledovanou vizemi o zavražděné pianistce Margareth, v hitchcockovském thrilleru Znovu po smrti (1991), v introvertní Maggie v komorní tragikomedii o setkání šestice přátel ze studií Petrovi přátelé (1992) anebo v ráznou Beatrice v prosluněné shakespearovské komedii Mnoho povyku pro nic (1993). Partnerství však brzy skončilo, v roce 1995 a rozvodem.

Nebyl to pouze Kenneth Branagh, kdo se podílel na hvězdných časech Emmy Thompsonové. Ta šla totiž v první polovině devadesátých let od velkého úspěchu k ještě většímu. Snad nejvýrazněji se do povědomí diváků zapsala jako představitelka silných, samostatných žen v historických a kostýmních látkách. Zazářila již úložkou romantické a uměnímilovné hraběnky D'Antanové v dramatu z uměleckých kruhů devatenáctého století Impromptu (1991). K oscarovým výšinám se vznesla díky dvojici dobových dramat Jamese Ivoryho Howards End (1991) a Soumrak dne (1993). Za úlohu emancipované měšťačky Margaret Schlegelové v prvním z nich totiž obdržela Oscara, jako hospodyně na šlechtickém sídle slečna Kentonová, prožívající mlčenlivou romanci s komorníkem Stevensem (Anthony Hopkins) byla „pouze“ nominována. Své nejvydařenější období pak završila oscarovým scénářem a hlavní rolí svéhlavé Elinor Dashwoodové v romanci podle Jane Austenové Rozum a cit (1995). A to ještě do té doby „stihla“ další oscarovou nominaci za úlohu advokátky Pierceové, obhajujícího údajného irského atentátníka Conlona (Daniel Day-Lewis), v dramatu Ve jménu otce (1993) i jednu z ústředních postav v komorní studii vztahu malířky Carringtonové a spisovatele Stracheyho Plameny lásky (1994).

S nabídkami pro Emmu Thompsonovou přispěchali v polovině rovněž zámořští tvůrci, její americké anabáze však končily takřka bez výjimky zklamáním. Rolička po boku Gérarda Depardieua v komedii Můj táta hrdina (1994) ani jedna z hlavních rolí v taškařici s Arnoldem Schwarzeneggerem Junior (1994) na žádné z ocenění rozhodně neaspirovala. U diváků pak příliš neuspěla ani politická satira Barvy moci (1998) s Johnem Travoltou jako prezidentským kandidátem Stantonem a Thompsonovou v roli jeho ambiciózní ženy. Přesto si Thompsonová úlohu Hilary Clintonové, totiž vlastně Susan Stantonové, s gustem vychutnala. Barvy moci však byly pouze počátkem její spolupráce s režisérem Mikem Nicholsem. S ním se totiž Thompsonová pracovně sešla ještě na dvou televizních projektech. Vynikla hlavně tragikomedie Vtip (2001), jíž se opět Thompsonová ujala jak po stránce scenáristické, tak i herecké. Příběh osamělé profesorky literatury, umírající na rakovinu, byl působivou sebeironickou rekapitulací zahořklé ženy ve středních letech, jíž život proklouzl mezi prsty, a přiřadil se mezi to nejlepší z filmografie Thompsonové. Hned trojroli pak Nichols pro hvězdu britského filmu nalezl v podobenství Andělé v Americe (2003).

Snad únava z veřejného života, snad touha věnovat se rodině (kterou založila s hereckým kolegou Gregem Wisem) je tím důvodem, proč se Thompsonová v posledních letech stáhla do ústraní a přijímá jen úlohy vedlejší, obvykle ve snímcích svých přátel. Jedním z příkladů je zmíněná spolupráce s Mikem Nicholsem. Dalším může být opakované setkávání s hercem Alanem Rickmanem, po jehož boku se představila nejen v Rozumu a citu, ale také v krimithrilleru Judas Kiss (1998), ve vánoční romanci Láska nebeská (2003) či jako profesorka Trelawneyová v Harrym Potterovi a vězni z Azkabanu (2004) a také v Harrym Potterovi a Fénixově řádu (2007). Ale hlavně: v jehož režijním debutu, intimním dramatu Zimní host (1997), ztělesnila ústřední roli čerstvě odvodělé Frances, pokoušející se uniknout před bolestivou ztrátou. V akční sci-fi Já, legenda (2007) překvapivě přijala cameo roli vědkyně, která zavinila zánik civilizace.

Stále častěji se navíc Thompsonová navazuje na svůj dávný sen o spisovatelské dráze a věnuje se scenáristice: na pohádkový příběh Kouzelná chůva Nanny McPhee (2005) by měl navázat životopis chilského folkového zpěváka Victora Jary Victor – An Unfinished Song. Anebo si alespoň spisovatelku zahraje (jako třeba v hořké komedii Horší už to nebude, 2006).