Bruno (Moritz Bleibtreu) a Michael (Christian Ullmen) jsou poloviční bratři na prahu krize středního věku. Bruno je nešťastně ženatý středoškolský učitel, který masturbuje nad prací své studentky, zatímco se jeho synek plazí po podlaze pokoje. Jednou se Bruno pokusí na svou vyzývavou žákyni zaútočit, ale ona jej - navzdory všem očekáváním - odmítne. Hrdina se z neúspěchu zhroutí a zamíří na psychiatrii k doktorce Schäferové (Corinna Harfour).
Brýlatý Michael je zatím úspěšný vědec, na rozdíl od Bruna je však extrémně sexuálně plachý. V srdci udržuje tichý oheň pro blonďatou Annabelle (Franka Potente), tajnou lásku z dětských let. Elementární částice se z přítomnosti často ohlížejí do minulosti obou bratrů. Jejich matkou je přestárlá hipísačka Jane (Nina Hoss). V honbě za mladickým životem je jako malé kluky uklidila k různým babičkám, což odlišně formuje jejich charaktery. Brunovi i Michaelovi je však společná vrozená sobeckost, nepochybný matčin odkaz a zároveň základ distance mezi hrdiny a divákem.
Michael se v průběhu snímku znovu setkává s Annabelle a klopotně se s ní sbližuje. Vztah mu ale po zásluze komplikuje zahleděnost do vlastního výzkumu. Ten je ovšem i díky počítačovým animacím zajímavým zpestřením a říká si o větší prostor, než například uslintané vzpomínačky na poloodhalená Annabellina lýtka. Bruno se naopak začne potýkat s nevybitou sexualitou, což zadělává na vtipnější chvilky Elementárních částic. Na doktorčinu radu se vydává na nudistický tábor, kde po vskutku osvěžujících eskapádách najde zkušenou Christiane (Martina Gedeck). Ta alespoň na první pohled splňuje všechny Brunovy představy a sny. Francouzský spisovatel má ale pro déletrvající štěstí pramalé pochopení a tvůrci snímku to alespoň částečně akceptovali.
Nenapadnutý Roehlerův scénář bují přebytečnými dialogy, monology a slovy, která jen místy zněji vtipně, nebo podnětně. Kromě Brunovy zoufalé honby za sexem jsou Elementární částice sentimentální a studenou podívanou občas na samé hranici uvěřitelnosti (Michaelova zastydlá nedospělost), kdy obecenstvo nemá důvod s hrdiny hlouběji sympatizovat. O příběhové prostotě nemluvě.Herecký „Real“ se v takovém prostředí prosazuje silou vůle, přesto se jim to daří. Bleibtreu funguje jako polámaný gigolo skvěle a nabíjí Elementární částice alespoň nějakou nespoutaností, živelností. Ullmen s potěchou nechává Michaela tápat po neznámém ženském těle a Potente dělá z Annabelle přímo reklamní retrovílu.
Provokativnosti hodné Houellebecqova jména se bohužel nedočkáme ani v obraze. Perspektivy i kompozice Carla-Friedricha Koschnicka evokují estetiku televizních inscenací a nabízejí pramálo originálních řešení. Vizuální podobu určují zasněné retro filtry, které se ve slunečných exteriérech automaticky přenášejí do přítomnosti. To vše nasvědčuje tomu, že se Roehler snaží vyjít vstříc většinovému divákovi. Otázkou je, zda to je ten, který bude na zfilmovaného Houellebecqa zvědavý. Faktem je, že spisovatel sám o Roehlerově adaptaci nemluví příliš rád. Jeho sympatie k nakonec nerealizované francouzské adaptaci příběhu za to myslím mohou jenom částečně.
