Francouzská dvojice Daft Punk, kterou v první polovině devadesátých let založili dnešní pětatřicátníci Guy-Manuel de Homem-Christo a Thomas Bangalter, bývá označována za jeden z nejlepších projektů současné elektronické scény. Oba muzikanti, kteří ve své tvorbě mísí nejrůznější elektronické žánry (techno, house, synthipop, acid house), se od dob vydání svého debutového alba Homework (1997) objevují v propagačních materiálech, videoklipech i během koncertů v maskách robotů. A identičtí roboti jsou klíčovými protagonisty jejich experimentálního celovečerního snímku Electroma (2006), který s tříletým zpožděním našel cestu i do českých kin.
Electroma je melancholické podobenství beze slov a (téměř) bez příběhu. Odehrává se v blíže nijak nespecifikované době v místech, která připomínají Ameriku, ale obývají je jen roboti. Ti však převzali modelové chování lidí: chodí do práce, starají se o pěstěné zahrádky, vstupují do manželských svazků, vychovávají děti. Dva roboti se od nich však liší. Natolik chtějí být lidmi (oba jezdí v černém voze s kalifornskou značkou HUMAN), že si na své lesklé „motocyklové přilby“ nechají vymodelovat usměvavé „lidské“ hlavy z latexu. V měšťácké komunitě „normálních“ robotů se však z nich kvůli tomu stanou zatraceníhodní vyděděnci...
Symbolické putování obou robotů začíná na nekonečné dálnici, pokračuje přes „lynchovsky“ idylické středostavovské městečko a autodestruktivně se završuje uprostřed vyprahlé pouště. Daft Punk téma robotizace přetáčejí naruby v jeho principu, což lze vnímat jako metaforu stavu současné společnosti, stále závislejší na moderních technologiích, jejichž prostřednictvím je ohrožena sama podstata lidství (posedlost vylepšovat vlastní tělo plastickými operacemi, potřeba vytvářet svoji dokonalejší virtuální identitu v různých počítačových simulacích či na komunitních serverech).
Mnohoznačným výkladům nahrává také skutečnost, že oba roboti odění v černých kožených bundách s nápisem Daft Punk působí (na rozdíl od umělých bytostí v městečku, u nichž lze – navzdory helmám zakrývajícím jejich „obličeje“ – rozlišovat věk i pohlavi) poněkud „neurčitě“. (V závěrečných titulcích jsou postavy, které ztělesňují Peter Hurteau a Michael Reich, označováni pouze jako Hero Robot No. 1 a Hero Robot No. 2.)
Snímek je natočen v retrofuturistickém stylu se zjevnými odkazy na sci-fi šedesátých a sedmdesátých let, včetně Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey (1968), Lucasova THX 1138 (1970) či Tarkovského Solaris (1972), ale třeba i na Antonioniho drama Zabriskie Point (1970). Jeho podstatnou část tvoří dlouhé záběry, v nichž se zdánlivě „nic neděje“ (jízda autem, pochod pouští) a kde hudební podkres střídají okamžiky ticha. Abstraktní, až surrealistické obrazy však místy dosahují netušené poetičnosti (zvlněná scenérie připomínající ženské tělo). Pozoruhodná je také extrémně kontrastní scéna v hi-tech laboratoři, v níž oba roboti podstupují svoji bláhově vysněnou proměnu.
Daft Punk si předchozí hudební videa, nazvaná D.A.F.T.: A Story About Dogs, Androids, Firemen and Tomatoes (1999) a Interstella 5555: The 5tory of the 5ecret 5tar 5ystem (2003), sami nerežírovali. Svůj vlastní celovečerní debut, který tématicky navazuje na jejich poslední album Human After All (2005), ale překvapivě nepodkreslili svými tanečně pulzujícími beaty a soundtrack sestavili výhradně ze skladeb jiných autorů. A to ve velmi širokém rozpětí od skladatelů vážné hudby Fréderika Chopina a Josepha Haydna přes kompozice zvukového experimentátora Briana Ena až po písničky amerických zpěváků Todda Rundgrena a Jacksona C. Franka (jehož procítěné folkové vyznání I Want to Be Alone přesně ilustruje bezvýchodnou tragičnost finální scény).
Čtyřiasedmdesátiminutové psychedelické podobenství by zřejmě působivěji vyznělo v kratším (dejme tomu středometrážním) formátu. Jeho komerční potenciál je samozřejmě mizivý, neboť film nemusí – s ohledem na svoji hudební složku – oslovit ani fanoušky Daft Punk. V některých momentech může Electroma sice působit jako poněkud sebestředné a až prapodivné „umění pro umění“, jenže právě ona jeho „prapodivnost“ je v kontextu současné nabídky v kinech nepřehlédnutelná a vlastně pamětihodná.
