|
Pro třicetiletého Trapera je toto dílo jeho druhým celovečerním filmem, ale žádným nováčkem není; jeho prvotina Mundo grúa (1999) zažila hotové festivalové žně. Kromě přehlídky v Buenos Aires či Havaně (Zvláštní cena poroty), triumfoval snímek na festivalu ve švýcarském Fribourgu (hned čtyři ocenění), z Rotterdamu 2000 si odnesl cenu nejvyšší (Tygr) a bodoval například i v Benátkách. V El Bonaerense zamířil Trapero do tamější policejních hierarchie - na příběhu nenápadného pětatřicátníka Zapy, který se z prostého zámečníka v provinčním městečku stane policejním důstojníkem v Buenos Aires, režisér pečlivě a bez snahy po okamžitém efektu vykreslil složitou síť vzájemně propojených vztahů a jemných mechanismů mimo legální rámec, jehož oficiální legální nátěr posvěcuje sama policie.
Na začátku bylo malé klopýtnutí - Zapa se stal obětí svého šéfa, jehož prosbu otevřít jeden sejf Zapa těžko mohl odmítnout; když hned poté šéf zmizel z města, měla místní policie o viníkovi jasnou představu. Zapovo obvinění je smeteno pod stůl, když je mu šikovně předložena nabídka (kterou hrdina rovněž nemá šanci odmítnout) odejít do hlavního města, kde se Zapa přihlásí do kurzu na policejního důstojníka. Zpočátku je mu po velkoměstské džungli průvodcem jeho bodrý strýc (rovněž policista) a Zapa dostává první lekci během tvrdého výcviku. Jako nováček nastupuje do jedné z menších stanic - s názvem El Bonaerense - a začíná skutečně „od píky“; od zametače vchodového prostoru se pak přes otravné papírování a obyčejné pochůzky dostane až mezi ty rovnější mezi rovnými a takřka proti své vůli je nevratně stahován do spirály naprosto samozřejmé korupce.
Tento pozvolný posun na profesním žebříčku je zachycen jakoby mimoděk, ale s neomylnou přesností. Když je Zapa přidělen na stráž u vchodu, beze slova vystřídá předchozího „nováčka“, který jako naprogramován odchází do budovy; tam se celý stroj posune o jedno ozubené kolečko vpřed. Nebo taky ne - když se Zapovu nadřízenému stane nepohodlným jeden z jeho chráněnců, využije šéf Zapovy důvěřivosti a dosadí ho místo něj. Za to pochopitelně očekává náležitě loajální chování. V jedné ze scén dovede kapitán na stanici svého přítele-překupníka, jehož bohatý arzenál si důstojníci ze zájmem prohlížejí. Zapovi pak kšeftař ke koupi osobně doporučí vynikající model - oficiálně vedený revolver argentinské policie. Momentální hrdinovu insolventnost rychle vyřeší kapitánova ochotná půjčka.
Výtvarná stránka filmu akcentuje expresivně laděné barvy podporující potem prosycenou atmosféru hektického velkoměsta. Výrazná vizuální stylizace je v kontrapunktu s až dokumentaristicky laděným záznamem - při scéně přestřelky na mostě jde dokonce až o neodbytný pocit sledování opravdového policejního videa z akce. Tlumený herecký projev Jorge Romána v roli Zapy dodává celému filmu pečeť vnější rezignovanosti nad neúprosným systémem, kterého součástí se Zapa stal s jakousi podivnou odevzdaností - vše důležité jako by šlo mimo něj a on byl pouze smutným svědkem v hlavní roli.
