Edi žije na pokraji společnosti. Se svým kamarádem Jurečkem "bydlí" v brlohu ve staré továrně, kterou brzo čeká demolice. Peníze shánějí sběrem železného odpadu, nicméně drtivou většinu skromného výdělku potom s neméně železnou pravidelností propijí v místním pajzlu. Edi tenhle začarovaný kruh narušuje pouze svou zálibou ve čtení: doma má ostatně plnou ledničku knih, které posbíral po smeťácích. Právě proto si ho taky vyberou místní bratři mafiosové a donutí ho, aby jejich sestru, přezdívanou Princezna, připravil na maturitu.
Nevedou je k tomu samozřejmě žádné filantropické důvody: jakmile Princezna odmaturuje, budou na ni moct napsat svůj kšeft s alkoholem, který zatím provozují ilegálně. Volba na Ediho padne i z toho důvodu, že už není nejmladší a rozhodně ne nejkrásnější - jenomže ostře hlídaná Princezna před maturitou stejně zvládne otěhotnět. A když zuřící bratři začnou neznámému "pachateli" vyhrožovat kastrací, Princezna zapře svého cikánského milence a ukáže prstem na Ediho.Taková story by úplně stačila k sociální agitce nebo ke kvazidokumentaristické sondě do periferie polského velkoměsta. Jenomže Edi je příběh právě Ediho a ten má svou minulost a své důvody. Obvinění se nebrání, a když mu bratři vrazí do ruky děcko, odjede s ním a s Jurečkem na venkov, kde žije jeho bratr s manželkou. Ve vzduchu visí dávná křivda.
Právě důraz na Ediho individuální osud, a s ním spojené postupné odhalování jeho osobnosti, myšlení a motivací, vytváří dobrou polovinu silného účinku filmu. Za tou druhou polovicí potom stojí precizní a nenásilná inscenace prostředí, v nichž se Edi pohybuje. Když se český film pokouší mapovat život na dně společnosti, vyjde z toho většinou karikatura nebo škleb (jeden příklad za všechny: Anděl exit); Edi se však mezi otřískanými baráky, vysklenými pavlačemi a prorezlými továrními halami pohybuje s neokázalou přirozeností člověka, který tam vyrůstal. Na tomhle pocitu má lví podíl kameraman Krzysztof Ptak, jehož práci přitom člověk ocení ještě daleko víc v momentě, kdy se děj nečekaně přesune na venkov. Průhledy vzdušným domem na samotě, jízdy mezi šumícími břízami, hladina rybníka zvrásněná dopadajícími kapkami, starozákonní rodinný oběd pod širým nebem - z každého záběru dýchá klid a samozřejmost života, který se nemění po celá staletí. A pokud máte nakoukané starší polské a ruské filmy (namátkou třeba Wajdův Březový háj), budete rázem doma.
Problém nastává v (opět nečekaném) závěru, při němž si člověk uvědomí, že kameraman Ptak ten samý klid a mír nacházel všude, kam Edi přišel - ať už to byla zaplivaná umakartová krčma, vybydlený barák nebo vysloužilá fabrika. A tyhle krásné ošklivé obrazy ne náhodou připomenou Stalkera: když totiž přejde údiv nad finálním zvratem, nastoupí na jeho místo uvědomění, že Edi je film o integritě, o celistvosti plně uchopeného života, o síle v přijetí vlastního osudu. Jak bylo řečeno, jeden se může divit, proč Edi dělá to co dělá, ale nelze mít ani náznak pochybnosti, že jinak konat nemůže. Ptak transcendenci příběhu ještě zdůrazňuje velmi častým záběrováním z "božského" stoprocentního nadhledu. (Kameru Ediho prostě nelze přechválit: ať už to jsou jízdy bokem, pohled na hřbitov ve stínu továrny, dvojportrét Ediho s Jurečkem v postelích a další momenty, Ptak zkrátka nepřestává překvapovat, a přitom vždycky zůstává služebný celku filmu.)Uznalé pokývnutí zaslouží i režisér Piotr Trzaskalski, který doposud pracoval hlavně pro televizi: ze svých většinou neprofesionálních (a výtečně vybraných) herců dokáže vymáčknout zde tolik potřebnou přirozenost. Kapitolou samou pro sebe je Henryk Gołębiewski, jenž v Edim vypadá, jako by se pro titulní roli "špinavého svatého" přímo narodil. Právě přílišná idealizace postavy Ediho je však zároveň jedním z mála přešlapů filmu: kdyby Edi nebyl schopný vytáhnout dvojdecku kořalky na ex, mohla by mu snad rovnou narůst andělská křídla. Druhou nedotažeností jsou potom některé příliš explicitní dialogy a situace, jako když se Ediho duchovní rozměr dokazuje scénou, v níž Jureček uvádí jako svůj největší sen barevnou televizi.
Edi byl vyslán coby polský kandidát do oscarového klání za rok 2002, ale neprobojoval se ani do užší nominace - stejně jako originální maďarský Škyt. Připomeňme si, že tehdy nad vytříbenými kousky typu Muž bez minulosti nebo Hrdina zvítězilo barvotiskové Nikde v Africe. Tak už to s Oscary chodí; sami ale víte, že když chcete něco, co vám má myšlenkově a emocionálně vydržet na déle než byste řekli "popcorn", většinou se po vítězi "zahraničních" Oscarů sáhnout nevyplatí. Edi je toho nejlepším příkladem.
