V posledním desetiletí zaznamenala vnímavější divácká veřejnost v klubových kinech a na filmových přehlídkách větší výskyt íránských filmů, než jak tomu bývalo dříve. Je tomu tak nejen v ČR, ale i v některých jiných evropských zemích. Jedním z režisérů, kteří se o tento jev svou předchozí i současnou tvorbou zasloužili, je Ebrahím Forúzeš. Během Letní filmové školy 2002 v Uherském Hradišti představil osobně některé své filmy a besedoval s diváky. Zástupci Asociace českých filmových klubů mu zde předali jednu z pěti cen, které zde letos Asociace udělila.
[Ebrahím Forúzeš] Dvaašedesátiletý filmový režisér Ebrahím Forúzeš je typickým představitelem generace režisérů, která budovala v poslední čtvrtině 20
[Ebrahím Forúzeš] |
Dvaašedesátiletý filmový režisér Ebrahím Forúzeš je typickým představitelem generace režisérů, která budovala v poslední čtvrtině 20. století íránskou vládou dotovanou kinematografii (soukromé filmové výrobny v zemi existovaly již od třicátých let). Narodil se roku 1939 v Teheránu a vystudoval umělecké obory včetně filmu. Na přelomu 60. a 70. let začal pracovat v Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, kde se stal v roce 1971 šéfem filmového studia. Podílel se na řadě snímků svých kolegů především jako producent a dramaturg, často i jako scenarista. Samostatně natáčel krátké a středometrážní filmy. Zůstal významnou osobností filmové výroby v Íránu i po změně režimu, kdy došlo k přísné islamizaci.
První celovečerní snímek Klíč natočil v roce 1986. Následovaly filmy Nádoba (1992), Malý muž (1997) a Děti ropy (2001). Všechny Forúzešovy filmy se vyznačují silným výchovným posláním, důrazem na zobrazení světa dětí a jednoduchou, ale působivou poetikou všedního života. Chybí jim však většinou výrazný umělecký přesah, který by je vyzdvihl nad úroveň tohoto druhu filmařské tvorby.
|
Film Nádoba z roku 1992 popisuje události, které se odehrají v chudé polopouštní vesnici v roce 1967 poté, co učitel zjistí, že ve škole došlo k poškození nádoby na pitnou vodu (tzv. chunra). Sled situací, připomínající mírně Chevallierovy Zvonokosy, totiž přesáhne hranice školy a ovlivní náladu celé vesnice. Nejde jen o praktický problém (žáci nemohou pít přímo z potoka), ale i o jeho morální aspekty. Oprava nádoby znamená pro místního hrnčíře práci bez naděje na výdělek, a tak se jí chce vyhnout. Jeho syn Ghanbari, hlavní charakterní hrdina filmu, to pociťuje jako nemorální a snaží se otce přemluvit. Nakonec matka jednoho z žáků uspořádá ve vsi sbírku a nechá z města na oslu přivézt novou nádobu. Během všech událostí mají žáci, učitel a vesničané dostatek příležitostí projevit své charaktery a kolektivně problém řešit.
[Režisér při besedě s diváky] |
V minipřehlídce Forúzešovy tvorby byly během LFŠ promítnuty krátkometrážní a dlouhé filmy Děti ropy, Klíč, Malý muž, Nádoba, Nachl a Pevnost Bam. Režisér vystoupil 29. července po projekci filmu Nádoba v besedě s diváky a vysvětloval svůj styl práce s dětskými herci. Hovořil i o sociální situaci v Íránu, kterou jeho filmy zachycují. Hosta uvedl filmový publicista a pedagog Jaromír Blažejovský, který je známým propagátorem íránského filmu a napsal na toto téma též brožuru vydanou v roce 1999 v rámci LFŠ. Z Forúzešovy filmografie byl pro Projekt 100 v roce 2000 zakoupen jeho první celovečerní film Klíč, který popisuje chování malého chlapce zamčeného matkou v domácnosti. Ebrahím Forúzeš často spolupracoval s dalším známým íránským filmařem Abbásem Kiárostamím, s jehož některými snímky se české publikum již mohlo seznámit.
Pojem íránský filmový zázrak, jak ho používá evropská filmová kritika včetně té české, je výrazem nepochopení skutečné situace ve vzdálené asijské zemi, která potřebuje sdělnost kinematografie využít i k jiným cílům, než jen ke komerční zábavě diváků. Opakuje se tak do jisté míry nadšení, které evropská kritika projevovala ve 20. letech pro ruskou filmovou propagandu představovanou vlnou režisérů v čele s Ejzenštenem, Dovženkem a Pudovkinem. To, že tyto filmy byly srozumitelné a vizuálně atraktivní, mělo své zřejmé důvody, měly totiž především přesvědčit diváky o správnosti nových norem společenské morálky.
Také íránské filmy hlavního, vládou podporovaného proudu především vychovávají. Ukazují většinou negramotnému obyvatelstvu, jak je hodno se v různých problémových situacích chovat. Tato účelovost íránské kinematografie měla své počátky již za šáhova režimu v 60. a 70. letech a v pozměněné podobě s jinými ideovými premisami ji převzala také islámská vláda. Vedle výchovně zaměřených filmů vznikají ovšem v Íránu i komerční a umělecké snímky, nejvýraznější autorské filmy ale natáčejí íránští emigranti vesměs ve Francii či v USA (např. filmy Amira Naderiho).
