I když nizozemský režisér Ben Sombogaart v tuzemsku nijak známý není, i u nás se ví, že jeho Dvojčata byla nominovaná na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. A to je taky asi to jediné, pro co si je lze zapamatovat. Dvojčata podávají tolikrát odvyprávěný příběh o životech malých lidí na pozadí velké (druhé světové) války natolik konvenčně a bezzubě, že se člověk nakonec diví i té oscarové šanci - a to jsou američtí akademici na tento druh filmů přímo vysazení (loňský vítěz Nikde v Africe, letos nominované Želary atd.).
Snímek líčí osudy dvou sester, Anny a Lotte, kterým dějiny dovolily být spolu jen na začátku a na konci jejich jinak dlouhých životů. Film začíná v roce 1925 v Kolíně nad Rýnem, kde si malé holčičky po smrti jejich rodičů rozeberou příbuzní: tuberkulózní Lotte se ujme zaopatřená protestantská měšťanská rodina z Holandska, zatímco Anna putuje na farmu zapadlou kdesi uprostřed Německa. Sestrám, které spolu jako jiná dvojčata sdílejí silné pouto, je znemožněno vzájemně komunikovat. Z Lotte vyroste dobře vychovaná slečna z vyšší střední třídy, Anna od krutých podmínek na farmě uteče k církevní výchově a stane se služebnou. V předvečer druhé světové války k sobě sestry konečně najdou cestu, jen aby zjistily, jak moc se za ta léta vlivem odlišného kulturního prostředí vzájemně odcizily. Válečné běsnění jim oběma vezme milované muže - holandský Žid zahyne v koncentráku, esesman doplatí na příznačně krutou ironii posledních týdnů bojů - avšak podobný osud obě ženy ještě více rozkmotří. Další šance k usmíření nastane až po padesáti letech při náhodném setkání v lázních...
Dvojčata tento poměrně jednoduchý dějový půdorys vyprávějí takovým způsobem, aby byl co nejsrozumitelnější, ale přitom nejefektnější. Syžetově se tak jedná o skoky nejen v prostoru (mezi sestrami), nýbrž i v čase (napřeskáčku mezi rokem 1925, začátkem či koncem války a současností). Výsledek sice vypadá dostatečně "umělecky", ale zároveň působí velmi mechanicky a samoúčelně. Podobně lacině vycházejí i jednotlivé scény. Například hned úvod filmu, který má líčit idylické dětství dvojčat, se vyžívá v obvyklých klišé jako je houpání na houpačce, společná koupel ve vaně, čtyřručky na klavíru a záclony povlávající ve větru, to vše pokud možno ještě zpomaleně a v sépiově tónovaném obraze. Oddělení holčiček se pak demonstruje detailem jejich násilně roztržených sepjatých rukou. Pokud popojedeme o kousek dál, dočkáme se nyvého házení výbavičky nenarozeného dítěte do řeky, ochotnického šermování rukama při dramatických scénách (jako že těch je tu většina), neobratných metafor typu síť nastražená pod vodou a podobně.
Bylo by ostatně s podivem, kdyby si natolik tezovitý a schematický příběh, jakým Dvojčata disponují, našel jinou formu. Dějově je tu přece všechno naschvál a všechno na jistotu: začíná to osiřelými dětmi, na něž diváci přece vždycky zaberou (nota bene když je jedno na smrt nemocné), potom přijde stá variace na Luisu a Lotku, pokračuje se skákáním od klavíru do chléva, hlavní chod obstarají "dějinné paradoxy" jako že ta politováníhodnější ze sester se dá dohromady s milým esesákem (a ti přece bývají a priori špatní) a konec se nese v duchu smiřování po letech. Většinu toho jsme přece viděli už tolikrát, přičemž to nejdůležitější - relativizování rolí těch "dobrých" a těch "zlých" - v daleko lepší podobě předvedly filmy jako Schindlerův seznam od Stevena Spielberga nebo Europa, Europa Agnieszky Holland. Obě klíčové herečky (Thekla Reuten v roli mladé Lotte, Nadja Uhl coby Anna v témž věku) jistě dělají, co můžou, ale proti rutinní režii a zejména proti sladkobolnému scénáři (Marieke van der Pol podle bestselleru Tessy de Loo) jim to není nic platné. Dvojčata mohou dobře posloužit jako snímek pro pamětníky nebo jako ilustrace k výuce na základních školách, avšak film sám o sobě tone v barvotiskovém podprůměru.
