Po projekci by měl Dumont předstoupit k exekuci, aby se diváctvu dostalo alespoň nějaké satisfakce. Byla by sice zoufalá a hluchá, ale pořád lepší, než to dusit v sobě.
Twentynine Palms je o tom, jak jistý fotograf David a jeho přítelkyně Katia odjedou v rudém Hummeru z Los Angeles do města 29 palem, což je oáza uprostřed mystérii opředené pouště Joshua Tree Desert. Pár se ubytuje v motelu a odtud vyráží do okolí. Po dlouhých jízdách odnikud nikam a po extrémně mělkých konverzacích následují brutální soulože, které korunují zvířecké grimasy + hurónský řev protagonistů. Mezi milenci jinak není vůbec nic. Katia mluví francouzsky (občas s ruským přízvukem), David anglicky a občas francouzsky.
Katia se chová jako kikina, skamarádí se s třínohým potulným psem, David ho omylem zajede, Katia vříská, pes se zvedne a odběhne… sex v bazéně, sex na šutrech. A krajinu dál brázdí rudý Hummer.
Vztah se pak taky hroutí, motiv nevysvětlitelný, usmíření nevyhnutelné. Zahrané je to slušné, nasnímané taky.
<SPOILER>Ke konci na poušti hrdiny z ničeho nic napadne divný gang. Katiu chytnou a svléknou a donutí sledovat: David mlácený, David znásilňovaný. Následující den zabijí Katiu v motelu a Davida na poušti.
</SPOILER>
V celém filmu stojí za pozornost jen jeden záběr: ten poslední. Poušť, z výšky. Vedle Hummera leží nahá mrtvola a okolo chodí policajt a volá si posily, jenže operátor mu je odmítá poskytnout. Je v tom absurdní humor. Je v tom bezmoc. Je v tom krása. Takové to asi mělo být celé.
Před Twentynine Palms měl Dumont na svém kontě dva filmy. Sociální La Vie de Jésus o životě v severní Francii autorovi mimo jiné vyhrál Zlatou kameru – zvláštní uznání na MFF v Cannes 1997. O dva roky později Dumont Cannes uchvátil drsným bijákem L’Humanité o policajtovi, který vyšetřuje brutální vraždu a znásilnění malé holky. Snímek dostal ceny za herecké výkony a Dumont sám pak Velkou cenu poroty.Oba filmy se vyznačují pomalým tempem a akcenty na hrubost a sexualitu, což může být vysvětleno zhnuseností nad obojím.
Po historickém exkurzu a rozkrytí režisérova kódu je náhle Twentynine Palms i přes svou neoddiskutovatelně neúnosnou délku vzrušující kino. Dumont se pokusil svá témata zobrazit naze, přímo. Tím, že „příběh“ tentokrát Dumont umisťuje do pouště, jsou jeho figury zcela připoutané k sobě. Při absenci konverzace, při neporozumění milenců je sex to jediné, co mají společné. Křečovitý smutek z bezdůvodného násilí exploduje ve scéně Davidova znásilnění a výkřiky při souloži jsou totožné s výkřiky při vraždění a mlácení.
Mohl to být šokující biják, ale dopadlo to naopak. Kdo neviděl předchozí Dumontova kina, bude mít s Twentynine Palms sotva slitování.
