Vyprávění - místy žertovné, místy zvážnělé - o obtížném hledání obyčejného lidského štěstí, otvírá pohřeb prostopášného otce, který opustil rodinu, aby dováděl s bezpočtem milenek. Nad rakví se setkají lidé, kteří se navzájem neznali, a ani se nesnažili s někým se sblížit. V jediném případě nastane průlom do převažujícího nezájmu: sestry Jana a Anna, provázeny matkou, se seznámí s nevlastním bratrem Vladimírem. Ten je zosobněním dobromyslného, důvěřivého prosťáčka, outsidera mezi umělci. A právě jemu se nakonec paradoxně - jako jedinému - splní celoživotní touha; sní totiž o cestě na tichomořské ostrovy.
Milan Cieslar, scenárista a režisér v jedné osobě (navíc si film i stříhal!), souběžně sleduje čtveřici ústředních postav, jejichž osudy se málokdy protínají. Spojnicí je vesměs marné hledání životní pohody, které je všechny poznamenává. Cieslar, jenž se úspěšně rozloučil s mondénními hříčkami typu Jak chutná smrt, se ukazuje být zdatnější v kresbě postav než ve vedení samotného příběhu. Ten jako by kolísal mezi subtilní drobnokresbou, řekněme Václavových filmů na jedné straně a bodrého žertování Hřebejkova na straně druhé.
Cieslarovu vypravěčství, inscenační jistotě i skladebné úhlednosti, lze ledacos vytýkat, režisér se zakousl do většího sousta, než na jaké stačil a téma banalizuje. Rozkolísané je splétání syžetových rovin, některé motivy podléhají schválnostem a lacinostem. Například odlehčující okamžiky někdy hraničí s bezradností - viz třeba po schodech se koulející koupený bochník sýra. Sebejistému tvůrci scházela znalá dramaturgická korekce.
Co musím ocenit, jsou ženské postavy. Matku, jíž se skvěle zhostila Vilma Cibulková, charakterizuje sklon k hysterii a naříkavé sobectví; žárlivě hlídá každý nový vztah, neschopna ponaučit se z nezdaru těch předchozích. Dcera Jana (Tatiana Vilhelnová) jí v jedné z hádek vmete do tváře, že se kvapně vdala jen proto, aby unikla z její nesnesitelné blízkosti. V ní dosud setrvá druhá ze sester, Anna (Karolína Kaiserová) a trauma z rodinného dusna, plnoštíhlé postavy i milostného zklamání utápí v potajmu polykaných sladkostech, posléze v bezmála sebezáhubném činu. Vzrušené hádky, pohlcované přízemnostmi a malichernostmi, výtečně obnažují omezený duchovní obzor zúčastněných, neschopných prohlédnout ubohost svého žití. Spory totiž postihují každého, kdo se v příběhu vyskytne, liší se jen mírou naléhavosti a sdělnosti.
V herecké sestavě jednoznačně dominuje Vilhelmová, jež své vstřícné Janě (připomínám její nezištné gesto – uklízení tchánova bytu) vtiskla bezradnost, s níž se snaží udržet si pozornost manžela. Zaujme i měnícím se hlasovým nasazením; prosby se střídají s marnými výčitkami, dokládají iluzorní odhad situace (nechá si udělat plastiku prsů v nenaplnitelné naději, že tak zaujme svého muže…). Snad jedině Janova zhýčkaná, věčně nespokojená milenka Karin (Alice Veselá) je zbytečně zveličena.
Je zajímavé, že mužští protagonisté vykazují daleko více neživotných klišé. Jako by se do nich projektovaly prostomyslné moralistní tendence – zvláště v případě Janina muže tak dlouho se oddávajícího tak dlouho shánění milenek, až zůstane sám (Ondřej Vetchý už dlouho nepodal tak matný výkon). Ale i slabošský Karinin manžel (Saša Rašilov), neschopný usměrnit zhýčkanou ženu, balancuje na hraně karikatury, stejně jako cynický Annin svůdce Dan. Cieslar jako by neuměl předvést mužskou figuru v mezích normálnosti bez toho, aby se uchyloval k přemrštěnostem. Na jedné straně vystupují okázalí bezohledníci zneužívající důvěru svých partnerů, na druhé straně stejně vypjatí slaboši. Málo pomáhá, že i oni (a též marně) hledají nějaké uspokojení.
Jakousi samostatnou kapitolu tvoří rovněž nezakotvený Vladimír (Jan Budař víceméně opakuje svůj typ osvědčený Nudou v Brně). Vnášeí žánrově odlišné ladění, mísící naivisticky udivený pohled s trapasovitým smolařstvím. Tady Cieslar zcela opouští psychologizující linii, dosud tak pečlivě budovanou, a řetězí v lecčems bizarní události, které jsou jistě vynalézavě odvyprávěny, avšak ne vždy ladí s navozeným kontextem. Zápletky s ruskou prostitutkou (poskytne jí přístřeší, ale ona jej okrade) obavy z AIDS, učení znakové řečí neslyšících jsou směšně dojemné, jenže jakoby z úplně jiného filmu.
Cieslar zdárně navozuje všednost příběhu, podtrženou i nevnucující se kamerou Jiřího Macháně, který uplakanou setmělostí barev vyjádřuje situaci, v níž se postavy nacházejí. Šedavě bezvýrazný prostor interiérů i ulic dokresluje stejně šedavou existenci jejich obyvatel, oživenou jen tvrdou rockovou muzikou, kterou hrdinové čas od času poslouchají.
