Psychothriller Dům z písku a mlhy patří mezi díla, která by půdorys dobrodružné zápletky ráda povznesla k jakýmsi uměleckým výšinám - proto zcela odbourávají tak oblíbený klipový styl a naopak zdůrazňují povolné jízdy, výrazově ztlumenou hereckou práci. Výtvarně komponované záběry Rogera Deakinse prozrazující mimořádnou pečlivost, pod níž však rozpoznáme patrnou vyumělkovanost, která potlačuje jakoukoli autenticitu zvoleného, stále naléhavěji klaustrofobního prostoru.
Všimneme si pozvolného stupňování stále bezvýchodnější situace, která přerůstá v neřešitelný konflikt. Rovněž hudební doprovod Jamese Hornera plně odpovídá dramatickým potřebám zvoleného žánru, aniž by se zatěžoval jakoukoli invenčností. Navíc do vyprávění vstupuje naprostá, řekněme výslovně i civilizační rozdílnost účastníků sporu, protože jednu stranu konfliktu zastupuje iránský emigrant v Americe, bývalý plukovník šáhova režimu.
Jádrem sporu se totiž stane dům, který ovšem není z písku a mlhy, jak tvrdí poněkud nepřesně mázev, přesnější by bylo označení v písku a mlze, neboť v přeneseném slova smyslu lze jeho držení skutečně označit "jako na písku" a v doslovném pak opravdu často vidíme dům ponořený do mlžnatého závoje. Jeho dosavadní majitelka Kathy (Jennifer Connellyová) totiž přestala platit daně, takže o nemovitost přišla. Koupil ji Iránec Behrani (Ben Kingsley), doufající, že pro jeho rodinu konečně nastane příznivý obrat v sociálním postavení - dům mu připomíná jeho usedlost ve vlasti. Mladá žena ovšem umanutě považuje budovu nadále za svůj a její akce proti novému vlastníku roztočí osudovou spirálu nátlaku a vyhrožování, zvláště když se sblíží s jedním policistou.
Debutující režisér Vadim Perelman se soustředí hlavně na Behraniho, jeho ustaranou ženu i dospívajícího syna, jimž chce zajistit přijatelný životní standard. Muži se nedaří nalézt odpovídající zaměstnání, pracuje na nepříliš lukrativním místě u cestářů. Ale přesto se snaží udržovat základní návyky, v umývárně se holí i umývá, převléká do "civilizovaného" oděvu. Rozdílnost mentality i komunikačních návyků však režisér naznačuje málo výrazně: patrná je autoritativnost, s jakou prosazuje svá rozhodnutí, odmítaje o nich diskutovat, ale současně také korektní uctivost vůči americké zákonodárství a strážcům zákona.
Kingsley svému hrdinovi vtiskl sebejistotu a rozhodnost, na odiv sice nevystavovanou, ale přesto postupně nahlodávanou jak soucitnou vstřícností, tak snahou zbytečně nevyhrocovat konflikt a hledat smířlivé kompromisy. Jenže pokusy vycházet vstříc se stejně rozbíjejí na souhře tragicky osudových událostí, během nichž se obnaží odlišné kulturní kořeny hlavního hrdiny, jeho defétistické založení, v něž se znenadání přetaví jako dosud chladnokrevné odhodlání.
Jestliže Kingley přes jistou topornost dosáhl celistvosti své postavy, další představitelé již vážněji zápasí s modelací. Ani samotné postavy totiž velké možnosti nenabízely. Jisté náznaky nalezneme již u Behraniho minulosti, když odmítne jakoukoli spojitost s represivními složkami svrženého režimu: jeho kresba zůstává příliš monolitní, nedovoluje bližší rozkrytí. Behraniho žena Nadi (Shohreh Aghdashloová) v sobě tají jistou rozpolcenost - dokáže se sice verbálně vzepřít úmyslům svého manžela, ale vzápětí se vzdá silovému nátlaku. Jestliže tato dvojlomnost je zachycena ještě sugestivně, další specifika, zejména nedostatečná znalost angličtiny (i když anglicky po celou dobu komunikuje) a panická vystrašenost z deportace, jsou již ve svém zpodobnění notně přepjaté. Do pozadí ustupuje Behraniho syn (Jonathan Ahdout), vyhlížející již jako naturalizovaný, přizpůsobený Američan, ale přesto dosud nejistý, byť vyhraňující se do nepříliš razantní opozice vůči otci.
Nejspornější postavou celého příběhu je Kathy, s níž se Connellyová (ale obávám se, že ani scenáristé) nevěděla rady. Vyhlíží totiž často jako duchem nepřítomná, maniakálně upjatá k určitému stavu, jehož změnu odmítá vzít na vědomí. Především nedokázala postihnout klubko příčin záhadného Kathyna jednání, když přestala platit poplatky, otevírat dopisy, komunikovat s okolím - a poté, co došlo k obratu pro ní nepříznivému, zaslepeně vyžaduje okamžitý návrat k původnímu stavu, diktovaný i blížícím se (avšak v časové posloupnosti nijak neupřesňovaným) příjezdem příbuzných, kteří o ztrátě domu nic netuší.
Její chování vykazuje až psychopatické rysy, s nimiž souzní i pochybné, snad ještě vyšinutější a už ve scenáristickém nárysu notně spekulativní jednání bezhlavě zamilovaného policisty Lestera (Ron Eldard). Vyznačenou milostnou linii však shledávám povážlivě těžkopádnou, dramaticky nemohoucí už pro hysterické rysy melodramatu, jehož pravidlům se podřizuje. V těchto pasážích film nejzřetelněji uniká z původního vymezení, kterým měla být v zásadě zdvojená konfrontace - jednak mentalit, jednak vlastnických postojů.
Dům z písku a mlhy považuji za výtvor ve svých ambicích předstíraný, za pouhou bublinu ušlechtilé vznešenosti, která marně napodobuje charisma antické tragédie, a proto rychle sklouzává ke zdlouhavé nudě. Odvíjí se v povlovně plynoucích statických obrazech, jimž jsem přestával věřit tím více, čím silněji chtěly působit svou oduševnělostí. Nepopírám ovšem, že názory se mohou různit, jak nasvědčují hned tři oscarové nominace (naštěstí neproměněné) - za herecké výkony Kingsleyho a Aghdashloové, dále pak za Hornerův hudební doprovod.
