Kdo si myslel, že tvůrci romantických dramat se už tematicky vyčerpali, toho Dům u jezera usvědčí z omylu. Pro svůj nejnovější nápad totiž Hollywood sáhl po jihokorejské filmové předloze, melodramatu Siworae (2000), a svedl dohromady duo rozdělené bariérou času, jehož vzájemná láska vzkvétá jen díky dopisům a jedné „kouzelné“ poštovní schránce.
Doktorka Kate Forsterová (Sandra Bullocková) se loučí s milovaným domem u jezera, aby ho přepustila novému nájemníkovi a sama se přestěhovala z přírody kamsi do centra Chicaga. Pro svého nástupce v prosklené postmoderní vilce si připravila uvítací dopis a v něm pár dobrých rad. List ale nečekaně končí v rukou architekta Alexe Wylera (Keanu Reeves), který bydlel v domě ještě před Kate. Alex ve svých dopisech tvrdí, že se píše rok 2004. Kate je však oprávněně přesvědčena, že žije v roce 2006. A jejich jediným prostředníkem se stává poštovní schránka, která slouží jako prapodivný stroj času. O to větší trápení však je trápení, které život oběma osamělým lidem připravil – dva lidé, kteří jsou si blízcí, a přesto je rozděluje ta nejhlubší propast. Propast času. Pro Kate i Alexe vzniká zásadní dilema – mají se spokojit se zdánlivě neperspektivním vztahem „na dálku“ a doufat, že se jednoho dne snad setkají? Anebo podlehnout mínění svého okolí, zapomenout a vrátit se do vyjetých kolejí nenaplněných vztahů a ubíjející práce v nemocnici, respektive na stavbě řadových domků?
Jedna z nejpodivnějších romancí všech dob chce být především dialogem dvou osudů na dálku, kronikou sbližování, vzdalování a prolínání Alexova a Kateina života. Přes tuto snahu však tvůrci spíš vyprávějí dva od sebe oddělené příběhy, které se buďto nakonec protnou – anebo nikoli. Tím zajímavějším z obou osudů je jednoznačně příběh Alexův, kterého nenaplněný vztah k otci, světoznámému architektovi Simonu Wylerovi (Christopher Plummer), vyhnal od prestižních zakázek kamsi na venkov mezi stavitele domů na klíč. Alex se však hledání cesty k otci definitivně nevzdal a pokouší se své rodině přiblížit jedinou cestou, kterou by mohl jeho necitelný otec ocenit – oživením otcova mistrovského díla, futuristicky vyhlížejícího proskleného domu na pobřeží jezera. Domu, z něhož čiší stejný chlad jako z otce samotného. Věrného spojence nachází v bratrovi Henrym (Ebon Moss-Bachrach), jak jinak než architektovi, toho času zaměstnaném v otcově firmě. A do toho všeho se v Alexově životě objevují dopisy, které v něm probouzejí touhu po fanfarónských činech, o kterých se milovaná žena z budoucnosti asi nikdy nedozví.
Keanu Reeves je jako Alex náležitě mužný i citlivý, romanticky odhodlaný i ztrápený nenaplněnou láskou a po letech zas jednou dokazuje, proč má po světě tisíce fanynek. Výraznou oporou mu v jeho snahách je jeho filmový bratr Ebon Moss-Bachrach, jenž perfektně využívá jisté fyzické podoby s hvězdným hercem a společně s Reevesem oba bratry obdařili obdobnými gesty a manýrami. Pro Christophera Plummera si pak režisér přichystal typickou úlohu nevrlého elegantního starce, jenž pro všechnu vášeň k práci zanedbal vztahy se svou ženou i syny.
„Ženskou stránku“ snímku zastupují doktorka Kate Forsterová a její představitelka Sandra Bullocková o poznání nevýrazněji. Příběh mladé lékařky, která se stěhuje do rušného centra Chicaga za hektickou prací v nemocnici, v sobě obdobný náboj jako „mužská“ polovina snímku nenese. Nezaujme ani sblížení s novou důvěrnicí v osobě Kateiny nadřízené (Shoreh Aghdashloová), ani střídavé rozchody a setkávání s upjatým právníkem Morganem (Dylan Walsh v pro sebe typické roli spolehlivého, avšak nudného chlapíka). A pak už Bullockové zbývají jen neustálé zasněné pohledy, na nichž si svou hereckou reputaci skutečně vylepšit nemůže.
Nejspornějším prvkem celé snímku je samozřejmě ona „díra“ v čase, která oběma hrdinům umožňuje navázat kontakt. A proto je rada příliš nad touto scenáristickou obezličkou nedumat opravdu namístě. Kdo se jí však řídit nechce, tomu snad poslouží několik následujících upozornění: 1) Stejně jako valná většina filmů s prvkem cestování v čase nevypráví ani Dům u jezera o tom, co se skutečně stalo, ale o tom, co by se dělo, kdyby se v koncovce nestalo to, co posune děj do zcela odlišných kolejí. 2) Časová kontinuita scénáře má v sobě víc děr než ementál. Jeden příklad za všechny – film je založen na principu „dva lidé, kteří se navzájem neznají, se do sebe zamilují prostřednictvím dopisů“. Jenže to bychom se někdy uprostřed filmu nesměli dozvědět, že Alex svůj dům Kate vlastně přenechal a poté se odstěhoval zpět do Chicaga. 3) Z předchozího vyplývá scenáristovo hazardování s důvěryhodností hlavní hrdinky: zatímco pro Alexe je všechno v jejich vztahu nové oprávněně, Kate patrně prodělala několik amnézií, jestliže si na Alexe ani z jednoho z jejich setkání nevzpomíná.
Dům u jezera je zručně natočeným snímkem, za kterým stojí nezpochybnitelní profesionálové, reprezentovaní například hudební skladatelkou Rachel Portmanovou (Emma, Čokoláda, Úsměv Mony Lisy), jež se na romance přímo specializuje. Jedním dechem je však nutno dodat, že argentinský režisér Alejandro Agresti divákovi dopřává podívanou sterilní a cituprostou. Příběh s prvky magického realismu o dvou lidech snažících se překonat čas snad zafungoval v rámci malého korejského snímku, v rukou hollywoodských tvůrců se však to samé téma rozpíjí do melodramatické selanky. Nejsilnějšími místy Domu u jezera tak paradoxně jsou ty pasáže, které měly být pouhým dokreslením ústředního vztahu, zatímco samotné sbližování dvou hrdinů nechává diváka chladným.
