Německý film Drsňák se vyznačuje hodnotami, které české tvorbě chybějí: vůlí i odvahou dospět k naprosto nepřikrášlenému pohledu, i snahou oprostit se od svazujících žánrových přihrádek. Výsledkem je výpověď reportážně strohá, svým dopadem deziluzívní.
Režisér Detlev Buck (jeho tvorbu u nás prozatím neznáme) zasadil své vyprávění do odosobněného velkoměstského prostředí: vidíme davy lidí zaplněné ulice, mnohaproudé dálnice obepínají městskou zástavbu. Režisér se dívá střídmě, bez zveličování, ale také bez soucitu. Nevyhledává přitom nějaká zdevastovaná prostředí, oprýskané zdi ani zaplivaná doupata. Nouze se tu netýká základních životních potřeb, nikdo nehladoví ani netrpí marným sháněním práce – trauma vyvolává především zjištění, že si nemohu dovolit totéž co okolí. Film také zachycuje paradoxní stav: za pocit sounáležitosti se tvrdě platí.
Scenáristé Zoran Drvenkar a Gregor Tressnow vylíčili strastiplný osud patnáctiletého Michaela (s výrazně slovanským příjmením Polischka). Je donucen opustit výstavní rezidenční prostředí matčina dočasného bohatého milence. I s matkou skončí v chudinské čtvrti, obývané převážně přistěhovalci. Náhle se změnilo vše, nač byli navyklí, včetně mezilidských vztahů.
Matka Polischková, asi třicetiletá žena, patří mezi zjevné outsidery, kteří by se rádi přisáli k něčemu výhodnému, nezastírá své příživnické ambice, i když nedostatek rvavosti i vypočítavé bezohlednosti jí brání, aby se lépe prosadila. V Michaelově věku (tedy v patnácti) již byla těhotná. I zásluhou herečky Jenny Elversové je vykreslena jako do značné míry animální osobnost, neschopná odhadnout ani perspektivnost četných vztahů, do nichž se důvěřivě zaplétá.
Syn Michael (David Kross) se vyznačuje odlišnými dispozicemi: navenek u něj převažuje mírná, zamlká povaha, která se nemůže spoléhat na tělesnou vybavenost. Avšak pod tímto zevnějškem se vyloupne lhostejnost bez mravních zábran. Snaha za každou cenu uniknout z deprimujícího rodinného zázemí ho přivede do společenství dvou drobných grázlíků z rovněž disfunkčních rodin. Poznává rozkoš krádeží, později přistupuje šíření omamných látek. Michael se svým důvěryhodným, „nezkaženým“ obličejem se zprvu stane terčem šikany ze strany starších spolužáků (Poměrů na státní střední škole, kde vyučující ztratili jakoukoli autoritu, se režisér dotkne jen letmo, avšak výmluvně.) Před dalším ponižováním a bitím zachrání Michaela drogový gang, který v něm spatří vhodného pěšáka pro roznášku zboží. Michael se snaží vyhovět očekávání, přesto neunikne krutému zasvěcení do praktik vládnoucích v podsvětí. Se zbraní v ruce překročí práh jednání, z něhož již není návratu.
Na Drsňákovi zaujme nezúčastněný přístup, s jakým je celý příběh vyprávěn. Režisér se vyhýbá planému moralizování, nijak se nedojímá nad osudy svých hrdinů, jen trpělivě pozoruje jejich zmatečné hemžení. A ani v nejmenším nehledá nějaké dojímavé berličky – nezlehčuje, nedémonizuje, nehledá exemplárního viníka. Nesnaží se „vcítit“ do rozpoložení kterékoli z postav, zachycuje jen nejnutnější a vše nadbytečné pomíjí.
Film ignoruje jakoukoli „politickou korektnost“ – přistěhovalci z Orientu, uzavírající se do vlastních ghet, tvoří bez nejmenších pochyb kriminální podhoubí. Avšak nenalezneme mezi nimi vyšinutce – patrné je to zejména v kresbě drogového gangu, jehož členové, navenek dokonce mírní, ba přívětiví, vnímají svou živnost jako kterékoli jiné „počestné“ povolání. Poklidné pokuřování z vodní dýmky evokuje zdání naprosto falešné idyly. Ani letmé portréty zákazníků, za nimiž Michael přichází, nevykazují výraznější míru exprese, ačkoli drogová závislost na nich zanechává zřetelné stopy.
Omezená barevná škála obrazu se vyhýbá jasnějším odstínům, převažují různé odstíny zašedlosti. Kameraman Kolja Brandt obdivuhodně postihl aseptické vzezření města, na které nesvítí slunce – během celého vyprávění nedopadne snad ani jediný paprsek. Nervní, ustavičně těkavá kamera dovoluje uplatnit obdobnou střihovou skladbu. Místy až ohlušující rocková hudba pak jen dokresluje důležitý znak velkoměsta – osamělost uprostřed davu.
Postavy, které se ve filmu vyskytují, ať již zaujímají jakákoli stanoviska či reprezentují jakékoli hodnoty, tvoří celek, spojený sdílenou přízemností hmotnou i duchovní. Všednost nezakotvené, jakoby rozplizlé existence, zbavené vyhlídek, ale také výlučností, se stává základním znakem celého Buckova vyprávění.
