Atraktivnost drog spočívá v možnosti zobrazit „to zakázané“. Změněné stavy vědomí pak nabízejí obrovský prostor pro tvůrčí fantazii. Stačí vzpomenout na Gilliamovy úžasné kreace v Strach a hnus v Las Vegas, nebo aktuálního Kounenova Blueberryho. Z českých filmů je asi nejslavnější psí sekvence ze Šeptej.
Pokud jde o typy drog, filmaři jeví sklon vybírat si ty nejtvrdší. Na rozdíl od většiny světových politických hnutí mají jasno v tom, že do této kategorie rozhodně nepatří marihuana (proto v textu pomíjím propagandistické, či Cheech-Chongovsky „komické“ třeskutosti o ďábelských efektech jednoho jointu). Na druhou stranu opomíjím také jednu legální drogu, jejíž devastující účinky jsou na plátně předváděny stejně výrazně jako vliv heroinu - chlast.
Většina drogových snímků bohužel končí v pastech klišé a schémat. Tím nejčastějším je kombinace senzacechtivosti a moralizování. Příběhy obvykle zachycují vzestup a pád drogových baronů, nebo vzestup a pád feťáka. Tlustou kapitolou jsou filmy o mladých, které většinou drogy jemně adorují, čímž je ale zajištěna vyšší návštěvnost dané cílovky.
Mezi bijáky, které reflektují celou mašinérii obchodu s drogami rozhodně zaujme obsáhlý Traffic Stevena Soderbergha. Ze starších bych jmenoval Friedkinovu kriminálku Francouzská spojka (French Connection) s Genem Hackmanem.
Osudem drogových baronů se zabýval nedávno Kokain (Blow) s Johnnym Deppem. Věhlasu ale dosáhlo především De Palmovo machistické drama Scarface z roku 1983 dle scénáře Olivera Stonea s Alem Pacinem v roli kubánského přistěhovalce, který si jde za svým americkým snem až se mu práší od nozder.
Aktuální Akerlundův Šňup je klasickým zástupcem pohledu na mikrosvět drogové party, který reprezentují jak stará a drsná love story The Panic in the Needle Park, tak neméně ostré Děti ze stanice Zoo (Christiane F. - Wir Kinder vom Bahnhof Zoo), ale i lyrické až mytizující výpovědi Guse Van Santa. Ten v roce 1989 přišel s dandyovským dramatem Drugstore Cowboy a o pár let později s bájným Mé soukromé Idaho (My Own Private Idaho). Následně Danny Boyle vyprášil prach z kinosedaček nadupaným Trainspottingem, který sice drogy přímo neadoruje, rozhodně jim ale nebere jistý půvab.A pak, pak přišel Requiem za sen, nejhustší drogový biják historie. Darren Aronofsky zde rozvinul sugestivní zkratky načrtnuté v debutu Pi a pomocí všech způsobů vytváří nehorázně věrnou atmosféru závislákova života.
Vypjaté bijáky tohoto druhu se sice stávají kultovním zbožím, v kinech se ale moc neohřejí. Ne-hezké a jednoznačné vedlejší účinky drog se s popcornem moc neslučují.
Shora zmiňovaný Blueberry je svým způsobem odezvou éry LSD a současného zájmu o šamanství, který reflektují i filmy jako Ohnivý oceán (Hidalgo) či Nezvěstné (The Missing).Zatímco mnoho prvoplánově drogových dramat kráčí už od scénáře do žumpy dějin, vylupují se výborné drogové filmy z děl, kde droga není tím úplně hlavním tématem, avšak dokresluje charakter hrdiny, či atmosféru – Tarantinovo Pulp Fiction, Copollova Apokalypsa (Apocalypse Now), či Noého Zvrácený (Irreversible).
Poslední kategorii tvoří kina, kde jsou drogy pořád, ale filmař s jejich pomocí sděluje mnohem hlubší poselství. Kromě Trafficu a jeho marné snahy se zločinem tuto kategorii definuje Gilliamův báječný Strach a hnus v Las Vegas.
Na domácí scéně se od revoluce objevily jak komediální pokusy - Šeptej, tak i drsnější kousky jako Kanárek, Anděl Exit, či k posledku Perníková věž. Abych však parafrázoval Toma Lyonse z Eye Weekly - i jejich kvalita je odpovědí na to, proč se mnoho citlivých lidí namísto do kina obrací ke skutečným drogám.
Náš výběr a recenze:
Requiem za sen (Requiem for a Dream), r: D.Aronofsky
Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas), r: T. Gilliam
Drugstore Cowboy, r: G. Van Sant
Trainspotting, r: D.Boyle
Šňup (Spun), r: J. Akerlund
Francouzská spojka (French Connection), r: W. Friedkin
Zjizvená tvář (Scarface), r: B.De Palma
Apokalypsa (Apocalypse Now), r: F.F.Coppola
Zvrácený (Irreversible), r: G.Noé
Blueberry, r: J. Kounen
Děti ze stanice Zoo (Christiane F. - Wir Kinder vom Bahnhof Zoo), r: U. Edel
