Don Quijote - filmová a televizní zpracování
Miguel de Cervantes y Saavedra (1547-1616) - tak zní celé jméno slavného španělského romanopisce, proslaveného spisovatele a dramatika. Jeho literární odkaz je obsáhlý, avšak nejvíce se v něm skvějí příběhy dona Quijota. V bizarních osudech potulného rytíře a jeho zbrojnoše prolíná rozmanité stylistické roviny i románové postupy, zapojuje humor i satirický odstup, slučuje všední postřehy o dobových poměrech s nadsázkou.
Určujícím prvkem, které se prochází celým vyprávěním, je zkoumání údajného hrdinova bláznovství, protikladu mezi ideálem a jeho obtížným naplňováním. Přestože je dnes Cervantesův román vnímán jako mnohovýznamové podobenství, připouštějící množství výkladů (i protichůdných), je nutné připomenout parodické ladění. Autor si bere na mušku v jeho době oblíbené, ale již notně zprofanované rytířské vyprávěnky, jejichž stereotypy ironizuje a dovádí k absurdnosti.
Postava dona Quijota působila i na světové písemnictví, v českém kontextu zmíním Dykovu báseň Zmoudření dona Quijota. Dokonce inspirovala malíře Františka Tichého. Vybízela k novým pohledům, k novému řešení otázek nadhozených Cerventesem. Nebylo divu, že navzdory objemnosti Cervantesova spisu projevovali od počátků kinematografie zájem i filmaři. Do dnešních dnů vzniklo více než čtyřicet přepisů nejrůznější úrovně i pojetí (nechybějí mezi nimi ani verze animované).
Deset adaptací vzniklo již v němé éře - nalezneme mezi nimi i groteskně soucitné zpracování od proslulých dánských komiků Pata a Patachona, svým vzezřením otrhanějších předchůdců Laurela a Hardyho. Právě oni definitivně určili vizuální vzhled postav: don Quijote je vyzáblý čahoun s hlavou ve snových představách, zatímco zbrojnoš Sancho Panza malý zavalitý tlouštík s vychytralými očky, který se svého pána snaží marně umravňovat.
Německý režisér Georg W. Pabst (ve francouzské emigraci) vytvořil v roce 1933 do jisté míry aktualizovanou verzi Dona Quijota s legendárním ruským operním pěvcem Fjodorem Šaljapinem, který ve snímku sice nezapěl ani jedinou notu, zato překvapil mimořádným hereckým talentem. Jeho don Quijote je stařík poblázněný četbou rytířských románů, dokonce zasáhne do divadelního představení, které považuje za realitu. I když nalezneme některé Cervantesovy epizody (např. souboj se stádem ovcí), v závěru převáží připomínka zlověstných událostí z režisérovy přítomnosti, pálení "šalebných" knih odkazuje k praktikám nacistického Německa.
Jiným pověstným Donem Quijotem se v roce 1957 stává další Rus, Nikolaj Čerkasov. Tentokrát se natáčelo v Rusku (tehdy ještě v Sovětském svazu) a režisérem byl Grigorij Kozincev, v budoucnu uznávaný odborník na Shakespeara, podepsaný pod takovými díly jako Hamlet nebo Král Lear. Narozdíl od Šaljapinova pojetí, které se soustředilo na hrdinovo stáří, Čerkasov provází svého hrdinu od okamžiku, kdy se vydal na bludnou pouť, až k finálnímu procitnutí. Také Kozincev z románu vyňal několik nejnosnějších epizod, vesměs protkaných soucitností ke směšně dojemnému rytíři, jehož na cestě za spravedlností stíhá jedině surový výsměch zhrublého okolí, které rytířovy důvěřivosti ošklivě zneužívá. Novým prvkem je odlišné postavení Sancho Panzy, který podobně jako jeho pán rovněž trpí zlomyslnými žerty mocenských špiček, bavících se na úkor svých důvěřivých bližních.
V našich kinech se uvádělo mexické zpracování Nová výprava dona Quijota (1972), přílišná inovace však nepřinesla snímku úspěch stejně jako u zatím posledního zpracování knižní předlohy s názvem Don Quijot (1999), před časem vysílaného na Primě. Ústřední dvojici vytvořili John Lithgow a Bob Hoskins, tedy herci, kteří svým hrdinům (zejména Quijotovi) vtiskli mnohem mladší věk, než dosud bylo zvykem. Velkého úspěchu nedosáhlo ani muzikálové zpracování, které na filmové plátno převedl Arthur Hiller - v Muži jménem La Mancha z roku 1972 ztvárnil titulní roli Peter O'Toole, talentovaný herec vyznačující se neobvyklou výškou. Se zploštělým pojetím, které zdůraznilo spíše pohádkové rysy, mnoho nesvedl ani on. Výčet zbývá doplnit dvěma televizními inscenacemi, které vznikly v 70. letech na Slovensku - Don Quijote na námluvách a Don Quijote svádí boj.
Některým tvůrcům učarovalo donkichotské téma natolik, že mu věnovali nesmírně mnoho úsilí, avšak jejich projekty ztroskotaly na nepřízni osudu i vysychajících finančních zdrojích, neboť se jedná o projekt veskrze náročný. S donem Quijotem se marně potýkal už Orson Welles. Začal jej natáčet v druhé polovině 50. let, ale vracel se k němu až do své smrti, dokonce mu ironicky změnil název na sebezpytné Když dokončíš Dona Quijota? Podobná smůla pronásledovala i anglického režiséra Terryho Gilliama, jemuž série nenadálých pohrom znemožnila dokončení ambiozního "nového přečtení" dávného tématu. Dokumentaristé, kteří původně chtěli postihnout proces vzniku, tak náhle získali fascinující materiál o donkichotském Gilliamovi a jeho marném zápase s větrnými mlýny nepříznivého osudu. Spatříme jej pod názvem Ztracen v La Mancha.
