Dogtown and Z-Boys Stacyho Peralty je adrenalinovou dokumentací jednoho místa, jedné doby a jednoho sportu. Díky režisérově aktivní účasti na vzniku této scény se pak dá hovořit i to tom, že Dogtown je dokumentem mládí. Činí tak nadšeně, upřímně a zapáleně, tedy způsobem, který je skateboardingu vlastní. Pak je možné s klidným svědomím odpustit určitou sebestřednost, která snímek těch, kteří byli nejlepší, vědí to a nestydí se o tom mluvit, nevyhnutelně provází.
Skateboarding: v 50. letech populární sport, který v 60. letech padl za oběť novým zábavám. Částečně i kvůli nevyvinutým technologiím, které v oblasti rozlouskl až vynález polyuretanových koleček v roce 1972.
Dogtown: zchudlá část Los Angeles. — Zephyr team: skupina 12 dogtownských kluků a holek (včetně mistrovských Tonyho Alvy, Jaye Adamse a Stacyho Peralty), kteří se pod vedením trojice mentorů (Jeff Ho, Skip Englom a Craig Stecyk) v průběhu 70. let postarala o renesanci skateboardingu a o vznik skate kultury tak, jak ji známe dnes. Za to může především Stecyk (na Dogtownu zároveň spoluscénárista a výtvarník), jehož fotografie a články v Surfer Magazine přesně specifikovaly estetiku sportu a povýšily jej na umělecký styl. Na svébytnou kulturu.
Z-Boys, čili členové legendárního Zephyr teamu, se v ježdění inspirovali surfingem, sportem který samozřejmě provozovali, a kde měli své idoly. V roce 1975 vtrhli Zephyrové na obnovený celostátní šampionát ve skateboardingu „jako hokejisté na krasobruslařskou soutěž“ a posunuli hranice právě módního sportu. O rok později udeřila na Kalifornii drtivá sucha. Bazény losangeleských residencí vysychali. A borci v nich začali jezdit, čímž dali impuls pro vznik U-rampy. Na sklonku 70. let pak přichází finální kousek dogtownských – první zaznamenaný „air“.
Klíčem úspěchu Dogtownu je nejen zápal, režisérova hluboká znalost tématu, ale i silná vyprávěcí linka – rozdílné osudy dvou nejlepších jezdců. Kouzlo režisérova oblíbence, přirozeně nadaného Jaye Adamse pohaslo s příchodem komerčního zájmu a profesionalizace. Tony Alva naopak v 19 letech založil vlastní firmu a stal se světově proslulou hvězdou skateboardingu. Kruté zvraty jsou pro závratně dynamický a naléhavý Dogtown typické. Po mistrovství v roce 1975 si sportovní firmy Zephyry rozebraly a Jeff Ho musel zavřít krám. Legální ježdění v bazénu a tedy i potřebnou porci tréninku pak jezdcům zajistil kamarád, který sám umíral na rakovinu…
Mezi nejlepší momenty Dogtownu patří změna tempa okolo přechodu z profilu Jaye Adamse k Tonymu Alvovi. V těsném sousedství obou segmentů se ale skrývá i jediná skutečně slabá chvíle snímku: o Adamsovi se říká, že byl nejlepší… a o Alvovi taky. Každého z jezdců sice uctívá někdo jiný, ale to je málo. Přitom by snad stačilo u Alvy ubrat na tom, „že“ byl nejlepší, ale věnovat se tomu, v „čem“ byl nejlepší.
Komentář snímku namluvil Sean Penn. Učinil tak poněkud monotónně, což ale zase působí jako příjemný kontrast k vodopádové akci. Peralta využívá v Dogtownu ohromné množství archivních materiálů. Jsou většinou barevné, zatímco rozhovory se zestárlými hrdiny (kromě Stecyka) režisér naladil do černobílé. Tím se mu daří nejen efektivně odlišit minulost a přítomnost, ale v podstatě prohazuje jejich vnímání. Střih jde často přesně do hudby (od The Stooges přes Aerosmith k Youngovi). Statické obrázky kamera chaoticky přebíhá, režisér se nebojí použít široké spektrům efektů, přitom ale neexhibuje a snaží se pouze vyprávění oživit a urychlit, nabít energií. A to se mu daří.
Dogtown and Z-Boys se stal hitem publika na festivalu v Sundance 2001 a není divu – jde o nejlepší skateový dokument současnosti. Jistou konkurencí mohl být předloňský Stoked: The Rise and Fall of Gator Helen Sticklerové, tragicky mu ale jak skutečná story, tak stylová originalita.
V roce 2005 by nakonec měla Catherine Hardwicke dle Peraltova scénáře dokončit hranou verzi celé historie - Lords of Dogtown s Heathem Ledgerem a Nikki Reedovou v hlavních rolích.
