Už po šestnácté se konají Dny evropského filmu – v Praze mezi 16. až 23. dubnem 2009, následně také v Brně a Olomouci, dále v Boskovicích, Veselí na Moravě a Uherském Hradišti. Ve své nejrozšířenější podobě, omezené na Prahu (kina Lucerna a Světozor), nabídnou 29 celovečerních hraných snímků, 5 dokumentů a 2 pásma, složená z kratších příspěvků, které nachystali převážně studenti filmových škol.
Co Dny evropského filmu nabízejí? Vzhledem k omezenému rozpočtu většinou hlavně to, co lze pořídit za levný peníz. Stěží se dočkáme mimořádně ceněných děl, zpravidla se jedná o filmy řekněme „druhého sledu“, jejichž ambice jsou omezené, ale přitom nepatří ke zjevným průšvihům. Často končí rovnou v kabelových televizích. To se už v tuto chvíli vztahuje na melodramata Dobrý den, smutku (popisuje zachraňování hroutícího se manželského svazku) od začínající Anny Negriové z Itálie a Hanami – čas kvetoucích třešní zkušenější Doris Dörrieové z Německa.
Jisté místo ve zdejších kinosálech mají i předpremiéry – tentokrát dva francouzské počiny: Herečky Valerie Bruni-Tedeschiové a Paříž 36 Christopha Barratiera. První z nich se zabývá zjitřelým světem umělců, druhý se odehrává na pařížském předměstí v jednom zábavním divadle, jehož personál se v časech předválečné Lidové fronty sám ujme provozování
V programu zahrnujícím všechny země Evropské unie (spatříme i zástupce málo známých kinematografií jako estonské, litevské nebo naopak řecké či portugalské), stěží vystopujeme nějakou sjednocující linii. Většinou se filmy vyznačují komorním laděním, snahou dotknout se nějakého právě aktuálního problému, ale občas narážejí na omezenou profesní zdatnost. A zaujmout by také mohl zvýšený počet žen v režisérském křesle.
Možná i proto převažuje psychologické ladění, vztahující se ke zlomovým okamžikům lidského života. Může to být krize partnerského či manželského vztahu, ale také bolestná předzvěst blížícího se fyzického konce. V takových situacích se lidé vzepnou ke znásobenému úsilí, aby udržely aspoň zdání dosavadních jistot. Například v posmutněle úsměvném snímku Hanami – čas kvetoucích třešní se žena těžce nemocného muže rozhodne uspořádat společnou výpravu do vysněného Japonska. Avšak protagonisty častěji bývají mladší či vysloveně mladí lidé, kteří budoucnost mají teprve před sebou, a jen na nich záleží, jak si ji navzdory všem pochybnostem uspořádají.
Oblíbeným tématem je dospívání, často bouřlivé a nesnadné, vystavené mnohým zatěžkávacím zkouškám, ať již se jedná o drogy (estonský film Byl jsem tady natočil René Vilbre) nebo milostné šarády (irské drama Mariana Quinna 32A, slovinská Kohoutova snídaně Marka Naberšnika, nizozemská love-story Láska je všechno Jorama Lürsena, polská výpověď Grzegorze Paceka o křehkých citech Středa, čtvrtek ráno, případně chorvatská Za sklem Zrinka Ogresty). Časté je hledání či prosazování mimoškolních aktivit, často přijímaných s podezřením (v dánsko-švédském filmu Bojovnice se režisérka Natasha Arthyová rozhodla hlavní hrdince přisoudit zálibu v bojových sportech, jindy je to hudba jako ve finském Ricky Rapperovi další režisérky Mari Rantasilové).
Rovněž se setkáváme s mezirasovým okouzlením, jak je ukazují Kieferovy koprodukční Arabské noci, a chybět nebudou ani průhledy do lidské mysli ovládané jedině myšlenkou na pomstu (švédský Leo od Josefa Farese). Drásavý rakouský thriller Antonina Svobody Navždy, nikdy, nikde zachycuje osudy několika lidí uvězněných po autohavárii ve svých vozidlech. Zajímavý by mohl být též Pátek nebo jiný den, v němž Yvan Le Moine přibližuje osud uznávaného herce, jenž ztroskotá na opuštěném ostrově, a tato situace jej přiměje přehodnotit veškeré dosud vyznávané zásady.
Pozornost si ovšem zaslouží i dokumenty: kromě již dobře známého Občana Havla jsou to zejména polské snímky, Drygasův Jeden den v lidovědemokratickém Polsku a Lozińského 89 mm od Evropy. První jmenovaný sestavuje z dochovaných archivních materiálů portrét jednoho všedního, ale přesto všelijak špehovaného dne v Polsku na počátku 60. let, druhý zachycuje železniční předěl mezi širokorozchodným Ruskem a zbývající Evropou, která má koleje užší přesně o oněch titulových 89 mm. Také další dokumenty, jak Böttcherova Zeď, tak Prokopovy Příběhy hraničářského psa, zkoumají nedávné dějiny evropského kontinentu, ovládaného znepřátelenými mocenskými bloky. A jsou to právě dokumenty, kdo reagují na měnící se společenské poměry cíleněji nežli snímky hrané, příliš často uzavřené v úzce vymezeném, jakoby nehybném časoprostoru.
