|
Již úvodní (jediná) písnička od Maddony dává tušit, v jakém stylu se celý soundtrack bude odvíjet. Modernizace je tu cítit z každé skladby. Autor hudby David Arnold se sice sám vyjadřuje k absolutně „nebondovské“ písni Die Another Day velmi nelichotivě, nicméně i on sám se ubírá započatou "techno" cestou. Zatímco jeho hudba k minulým dvěma bondovkám Tomorrow Never Dies (Zítřek nikdy neumírá) a The World Is Not Enough (Jeden svět nestačí) se nesla v klasičtějším duchu, v Die Another Day je zcela podřízena modernímu ladění celého filmu, kterým série vkročila do nového tisíciletí. Hned druhá skladba rozvíjející klasické bondovské téma, je vyložená "elektronická lahůdka". Na 55 minutovém soundtracku nás čeká celá řada hudebních parafrází na hlavní bondovský motiv, z nichž většina je především o „hře s elektronikou“, kterou Arnold zručně mísí se symfonickým orchestrem, na jehož základě je i nadále jeho hudba postavena.
Lehké zpestření od typicky akční elektronické hudby přijde až v šesté skladbě s názvem Welcome to Cuba, která jak název napovídá, v sobě nese typickou kubánskou salsu s příjemnými zvuky trubek a bubnů. Počínaje touto a následující skladbou se zároveň zklidňuje i Arnold a nabízí nám poklidné tóny fléten a houslí, v nichž bychom dosavadní smršť hodící se na techno party hledali marně. I následující akční sekvence se zčásti nesou v duchu Arnoldovy klasické hudby, kterou tak dobře známe ze Dne nezávislosti nebo předešlých bondovek. Nebojí se použít orchestr a lehce experimentovat se skloubením dvou zdánlivě neslučitelných hudebních těles, jakým orchestr a syntezátory jsou. A nutno říci, že se mu to daří celkem dobře. Nelze samozřejmě očekávat výrazné melodické skladby, jde většinou o „nadupanou“ akční hudbu bez hudebního motivu (pokud pomineme ten ústřední bondovský), který by si posluchač mohl zapamatovat.
Nejsme ale ochuzeni ani o notnou dávku monumentálnosti, kterou zastupuje bezmála dvanáctiminutová skladba Antonov, jedna z nejvýraznějších na celém soundtracku. Spojuje v sobě bondovské motivy, orchestrální "exhibice" i se sborovými zpěvy, ale nejsou v ní opomenuty ani elektronické bicí. Je to jakýsi "mišmaš" ve kterém se prolínají všechny styly, které Arnold na soundtracku použil, přesto ale skladba drží pohromadě a je velkolepým zážitkem.
David Arnold patří momentálně k neúspěšnějším autorům filmové hudby a jako jeden z mála se věnuje především moderní elektronické hudbě, bez toho aby opomíjel orchestr. Jeho styl si buď zamilujete, nebo jej budete z duše nenávidět. Tak jako u jeho ostatní tvorby, i Dnes neumírej si od posluchačů žádá notnou dávku tolerance. Pokud vám moderní háv v jakém je nová bondovka zahalena (nejen její hudební složka) nevyhovuje, těžko si vás tento soundtrack podmaní. Ovšem pravdou zůstává, že Arnold se posunul vpřed a vnesl do svého posledního díla značné osvěžení, které se dokonale hodí do filmu i pro samostatný poslech.
