Vojtěch Rynda píše „nejtěžší lapsus Děvčátka, hlavně jeho druhé poloviny je značná tematická a strukturální podobnost s filmy jako jsou Knoflíkáři, Samotáři nebo Šeptej.“
Nesouhlasím. Výše jmenované bijáky Děvčátko zajisté připomíná náladou, neodpustitelnou lyrickou kýčařinou (ohňostroj, velkoměsto, dálnice), potlačením odpovědí na charakterotvorné otázky (nedozvíme se, proč dostal Karel kopačky, ani čím si matka vykoleduje smrt, natož něco o Emě), a také sklonem ke karikování postav. Pokud však „–áři“ byli povídkovými filmy, pak zde –alespoň formálně- existuje hlavní figura, totiž Ema. Z plátna téměř nesleze, a zároveň jí – opět bohužel jen formálně – pronásleduje určitý neklid. Ona přece není úplně chcíplá, ona jen neví, jestli hledat, anebo být nalezená. O tom prvním by svědčila noční scénka před Bourákem, o tom druhém vše ostatní, exemplárně pak obraz z kadeřnictví, kde se nechá ostříhat podle nálady kadeřnice.
Myslím, že největší slabinou Tučkova debutu je jeho scénář jako celek. V úvodu se zdá, jako kdyby snové sekvence mohly nahradit dějovou linku, anebo přinejmenším vytvářet stálou paralelu k „realitě“. Problém je, že se nezmění nejen Ema, ale i ani její sny, či představy. A nemění se ani ona, ano význam zmiňované paralely. Nemění se vůbec nic, takže to, co bavilo dvacet minut je po další čtvrthodině nuda a pak už jenom utrpení. Není co vyprávět.
Troufám si přitom napsat, že režisér o ztrátě látky věděl, protože místo příběhu začne později pod jakýkoli emotivnější prvek vkládat hudební podkres, ať už jakkoliv krátký. Tím prázdnotu svého vyprávění ještě akcentuje.
Vojtěch Rynda: „Černou skvrnou současného českého filmu je také naprosto přemrštěné používání hudby mimo obraz a časté zneužívání barevňoučké klipové estetiky, kteréžto rysy Děvčátko přejalo rovněž. Řemeslně je Děvčátko na úrovni televizní inscenace.“
Opět si dovolím nesouhlasit. Tvrdím, že tenhle film je výtvarně, vizuálně a střihově nejzajímavějším domácím kusem posledních let! Úvod s plavcem skákajícím ze střechy věžáku je po téhle stránce strhující. Koupelnové variace s vlasy taktéž. Absurdity později ustoupí, ale dynamický střih a promyšlená obrazová struktura zůstává až do konce a pro mne tvoří nejpříjemnější část zážitku z filmu. Tou druhou jsou herci, a to především zkušená dvojice Vilhelmová, Vetchý, kteří své vedlejší role proměnili v klenoty snímku, ale ani Dorota Nvotová nevypadá špatně. Jenom nemá co hrát.
Tuček je podle mne jedním z mála současných domácích režisérů, kteří mají filmové oko. Jen tak dál!
