Ve Dnu poté se objeví záběr, v němž tornádo demoluje slavný nápis HOLLYWOOD. Druhoplánová symboličnost toho pohledu je tak mocná, že kdyby jej byl režisér Roland Emmerich použil kvůli ní, rehabilitovalo by to jeho práci zpětně až někam k Univerzálnímu vojákovi. Obávám se však, že Emmerich v tom záběru vidí pouze to, co ukazuje (přírodní živel ničí americkou megalopoli), zatímco to, co může znamenat, mu už nedochází. A přitom je to taková nádhera: snůška digitálních triků válcující emblém místa, které se stalo synonymem americké kinematografie. Odteď už se filmy nebudou točit, ale výhradně renderovat.

A jakkoliv se renderování spojuje s tvorbou digitálních triků, v přeneseném smyslu slova se týká Dnu poté (a podobných bijáků) celého. Když totiž plátno zrovna neovládají počítačově vytvořené scény velkoplošné destrukce, odehrávají se na něm sentimentální minivýstupy, které jako by vypadly z nějakého automatického generátoru sitcomů; po "obyčejné" autorské člověčině ani památky. Všechno jede po trajektoriích, které byly za desítky let podbízení se divákům vyměřeny na milimetr přesně.

Jako by do systému stačilo zadat jen výchozí souřadnice: svět zachvátila ekologická katastrofa, v jejímž důsledku přijde další doba ledová, a pár postav se snaží touhle nepříjemností prokousat. Chce to tedy pár statečných chlapíků, ženu s velkým srdcem, partičku chytrých dětí a jako pojistku holohlavé děcko s rakovinou a psa (tohle vždycky zabere). Někteří další lidé do děje vstoupí jen proto, aby mohli spadnout s vrtulníkem a exemplárně umrznout. Všichni se společně postaví osudu a budou se mít moc rádi – snad kromě toho trouby prezidentova poradce, který se ale ze svých chyb nakonec poučí. Ostatně poučí se povinně úplně všichni, postavy i diváci; těm druhým je určeno závěrečné protikonzumní "poselství", které by bylo bývalo i docela oceněníhodné (na americký velkofilm), kdyby tu nefigurovalo jako pouhé dotažení ekologické záminky děje ad absurdum.

Ekologického totiž na Dnu poté není zhola nic, i když celý ten film stojí na nepopiratelné skutečnosti, že pokud se bohatý Sever nezačne chovat zodpovědněji, brzo kvůli globálním změnám klimatu spláče nad výdělkem. Emmerichovi (napsal scénář s debutujícím Jeffreym Nachmanoffem) jde jen o to, že tyhle globální změny můžou způsobit přílivovou vlnu a hurikán, které jsou schopné obrátit New York vzhůru nohama; kdyby New York mohly pobořit obří fazole, tak Emmerich natočí film o nich a nemusí utrácet za mimozemšťany (Den nezávislosti) nebo chlupaté pochodující mrakodrapy (Godzilla). A když se premisa Dne poté celkem logicky vyvine v takové úsměvnosti jako americký uprchlický tábor v Mexiku, jsou to motivy stejně patetické jako prázdné: copak někdo opravdu věří tomu, že by letní blockbuster skutečně chtěl měnit svět? Bezobsažnost spasitelských rysů Dne poté by si pochopitelně žádala důkaz v podobě hlubší analýzy, ale pro recenzní účely stačí poznamenat, že se tu globální katastrofa víceméně redukuje na dění v USA.

Držme se tedy toho, co ve Dnu poté opravdu je. Nejdřív praskne ledovec – a stejně jako se oka hurikánů zastavují zásadně nad New Yorkem, tenhle se zlomí vejpůl přesně uprostřed maličkého výzkumného tábora. Paleoklimatolog Jack Hall (Dennis Quaid) na konferenci varuje před hrozícím kolapsem planetárního podnebí. Stane se, jak předpoví, akorát že ne za sto let, ale de facto přes noc. Následují spektakulární scény typu "kroupy velké jako pštrosí vejce", "tornáda v Los Angeles" nebo zmíněná "tsunami a New York". Právě v New Yorku se zrovna jako na potvoru nachází Jackův syn Sam (Jake Gyllenhaal), který s několika dalšími najde útočiště v městské knihovně. Všude umírají stamiliony lidí a další stamiliony táhnou na jih, ale Jack jde pro Sama. A pokud vám v té americko-rodinné selance chybí milostná linie, vězte, že Jack má manželku (zdravotní sestra, co jiného) a Sam dělá do spolužačky.

Víc se toho k "tomu, co ve Dnu poté opravdu je", asi říct nedá. Katastrofické scény jsou přesně tak efektní, jak uslyšíte od kamarádů, a nakonec se na ně stejně budete muset podívat sami, a ten nivelizovaný sentiment mezi nimi si zaslouží leda tak rychlé přetáčení. Jinými slovy – vypadá to dobře, ale je to o ničem. Ze standardu lehce vyčnívá pár vtípků kolem pálení knih v knihovně, které si asi dovedete představit, a jedinou opravdu dobrou scénu představuje střetnutí s vlky na zamrzlé lodi, kde se na krátký osamocený moment skutečně spojí motivace postav, napětí, smysluplná akce a skvělé provedení. Zbytek tone v oné nafoukle prázdné velkofilmovosti, které dodá další nechtěnou komičnost český dabing (ano, většina kopií bude mluvit česky). Už takhle zní český titul jako reklama na kocovinu; kdyby tak Den poté dokázal aspoň přivolat bolení hlavy, už by to byl krok nějakým směrem, ale v téhle podobě je jen nákladným nic, nad kterým se dá leda tak pokrčit rameny. Všechno je jak má být.