Rakouský dokumentarista Michael Glawogger se pokusil podívat trochu jinak na téma dělnické práce, kdysi tak milované komunistickou propagandou. Dělníci v jeho filmu nejsou žádní vznešení hrdinové, uvědoměle pyšní na své historické poslání. Ale ani tupá masa, umrtvená nudnou a ubíjející prací v montážních halách, jak je často vidíme dnes. Glawogger vidí své dělníky dramaticky, jako zoufalé hrdiny, kteří se kvůli každodennímu živobytí vrhají do životu nebezpečného zápasu se skálou, ohněm, horami šrotu nebo roztaveným kovem.
V dvouhodinovém filmu o pěti kapitolách nám postupně představuje obrazy těžké manuální práce z pěti různých, většinou chudších zemí světa. To nejpůsobivější přijde hned na začátku. V kapitole z ukrajinského Donbasu režisér nejprve několika patetickými archivními záběry připomene stachanovovskou legendu o slavném úderníkovi, který překračoval normu narubaného uhlí o tisíce tun. Následuje ostrý střih do současnosti: pětice stárnoucích propuštěných horníků se načerno vloupala do zrušeného dolu. V jeho hrozivě nízkých štolách, v nichž se dá pohybovat jedině plazením po břiše, primitivními nástroji kopají zbylé uhlí, které si pak v pytlích odnášejí domů. Že se jim kamenná masa může kdykoli zřítit na hlavu? Nemluví o tom, ale ta hrozba je součástí jejich všedního dne.
O podobný kontrast mezi komunistickým oslavováním dělníka-hrdiny a jejich současným živořením se Glawogger pokouší i v závěrečné kapitole z ocelářské huti v čínském Liaoningu. Nejdříve v rytmu hudby dynamicky z různých úhlů snímá stalinistické sousoší dělníků a dělnic, kteří se s kovovými nástroji a zuřivými výrazy v obličeji zřejmě právě chystají zakroutit krkem světovému imperialismu. Následují záběry ze zastaralé huti, jejíž zubožené osazenstvo, zvyklé na nebezpečnou dřinu u plameny chrlících vysokých pecích, je na svou práci stále ještě absurdně hrdé…
Mezi Ukrajinou a Čínou se režisér pouští do tří zemí, v nichž fyzická dřina nikdy nebyla oslavována coby „matka pokroku“. Indonésští nosiči síry šplhají nahoru a dolů po úbočí kouřícího vulkánu s těžkými koši žluté horniny, zatímco je zvědavě okukují zahraniční turisté. Nigerijští řezníci na jatkách pod širým nebem, přímo na blátivé zemi nasáklé dobytčí krví, podřezávají krky kravám, přehrabují se v jejich vnitřnostech a opalují jim srst na čadícím ohni z pneumatik. Pákistánští dělníci na větrném mořském pobřeží s pomocí jednoduchých svářečských nástrojů rozřezávají obří zrezivělé vraky lodí a vrtných plošin. Režisér každou z těchto činností zachycuje jako divoký, živelný souboj, v němž lidé často prohrávají. Jeho záběry mají v sobě krutou poezii a jejich působivost ještě umocňuje hudba Johna Zorna.
Filmu ale trochu chybí gradace, takže sebedramatičtější obrazy postupně začínají být poněkud monotónní. Asi nejvíc na to doplácejí Pákistánci, kteří po předcházejících odporných a současně fascinujících výjevech z afrických jatek působí jaksi „obyčejně“.
Nejslabší stránkou dokumentu Dělníkova smrt je ovšem polopatistický epilog s podtitulem Budoucnost. V něm sledujeme děti a mládež, skotačící v chodbičkách a ochozech bývalé huti v německém Duisburgu, proměněné nyní na jedinečný „krajinný park“. Z celého areálu huti se totiž nedávno stalo originální muzeum, které navíc v noci zdobí město barevným uměleckým osvětlením. Opravdu bylo nutné divákům takto doslovně servírovat poselství o zářné budoucnosti, v níž těžká dělnická práce zmizí ze světa a na místě dnešních šachet, hutí a kouřících továren vyrostou dětská hřiště? Bez něho by Glawoggerovo svědectví o tom, čeho všeho schopni lidé, kteří nechtějí skončit o žebrácké holi, vyznělo ještě silněji.
