Dějiny násilí jsou thrillerem, který říká, že zdánlivě jednoznačné věci jsou ve skutečnosti jiné, než se zdají být navenek. Stejný rys platí i o filmu samotném: chvíli trvá, než pod jeho jednorozměrnými obrazy vykrystalizuje komplexní žánrová a tematická struktura. Nejednoznačností a zkoumáním věcí skrytých pod povrchem jsou Dějiny násilí typickým filmem režiséra Davida Cronenberga, který se „dívá pod kameny” už několik dekád.
Davida Cronenberga trvale fascinují zejména fyzické (Moucha) i psychické (Pavouk) proměny člověka a role médií ve světě (Videodrom, eXistenZ). Obojí v jeho pojetí nemá daleko k násilí a obojí se objevuje i v jeho nejnovějším filmu, který analyzuje mechanismy násilí v životě jedince i společnosti.
Tím jedincem je Tom Stall (Viggo Mortensen), hlava barvotiskově ideální rodiny z amerického Středozápadu. Tom má v městečku Millbrook malé bistro, jeho žena Edie (Maria Bello) pracuje jak právnička, syn Jack (debutující Ashton Holmes) chodí na střední školu a dcerka Sarah na základní. Jednoho dne Tom v bistru v sebeobraně zabije dva násilníky, stane se mediálním hrdinou a rodinná idyla je ta tam. Co hůř, Toma navštíví záhadný cizinec (Ed Harris, výhružný jako v Lidské skvrně) a začne dělat narážky, že tenhle táta od rodiny je ve skutečnosti bývalý zabiják z Filadelfie.
Přímočarost, okamžitá rozpoznatelnost žánrových stereotypů a úspornost, s jakou Cronenberg odvypráví natolik komplexní film za pouhou hodinu a půl, jsou zavádějící. V Dějinách násilí však pracuje natolik autorský režisér s tak ikonickým materiálem, že věci prostě nemůžou zůstat bez přesahu. V podstatě jde o spojení tří žánrů: televizního seriálu z amerického maloměsta, psychologického dramatu o rodině vystavené nečekaným podmínkám a gangsterky. Tyto žánry se navzájem nemíchají, ale jsou sjednocené charakterovou studií člověka se dvěma životy a hitchcockovským motivem muže, jenž se vinou záměny identit dostal do světa na odvrácené straně zákona. Zároveň se jedná o komiksovou adaptaci. „Je na tom něco klasického, a přesto člověk nemá dojem, že to vlastně už všechno zná,” popisuje kombinovanou povahu svého filmu Cronenberg.
Díky pevné žánrové půdě jsou Dějiny násilí v první rovině divácky velmi vstřícné, ale tomu, kdo chce spolu s režisérem vidět věcem pod kůži, nabízejí i velmi otevřené interpretace. Nejednoznačnost začíná už u originálního názvu: History of Violence lze vedle celospolečensky vyznívajících Dějin násilí přeložit i jako individuální Příběh násilí. Obojí platí. Kolem nevšedního, ale realistického Tomova osudu se totiž rýsují poukazy na to, jak násilí vzniká, jak na mnoha úrovních prorůstá naše životy a společnost a jak zásadní součást lidského jednání i kultury tvoří. Motivy školní šikany (Jack), domácích sporů (Tom a Edie), násilí anonymního a náhodného (vrazi v motelu) i „podepsaného“ a cíleného (gangsteři) či vztahu mezi institucemi a násilím (škola, šerif, média) vytvářejí poměrně vyčerpávají studii, jejíž myšlenkové předivo se ještě násobí dalšími spojitostmi (gang je jen jiný způsob rodiny).
Cronenbergův oblíbený motiv proměny se zde projevuje v psychologické vrstvě. Zatímco hlavní hrdina je oproti režisérově tradici již „proměněný“ (z gangstera na milujícího otce) a musí se bolestně rozpomínat na svou předchozí formu, jeho manželka i syn v sobě pod vlivem událostí netušené hlubiny teprve nacházejí. Dispozice k násilí i jeho vazby na sexualitu, které tam odhalí, jsou pak zcela v tradici Cronenbergovy fascinace animální pudovostí v lidském jednání. Zobrazování samotného násilí ve filmu odporuje dnešní tarantinovské a matrixovské tradici stylizace či estetizace a je zneklidňující, ošklivé, fascinující a skutečné - asi jako železniční neštěstí. Herecky Dějiny násilí disponující jednou z nejsilnějších sestav v poslední době, přičemž každý z hlavních představitelů dokáže zahrát jak zavádějící „slupku“, tak i temnější nitro své role. Také zásluhou herců příběh končí dráždivě ambivalentně.
A aby byl portrét tohoto neobyčejně mnohostranného filmu kompletní, je třeba dodat, že Dějiny násilí jsou vedle své myšlenkové hloubky a autorské bravury ještě nepokrytě zábavné - a to v mainstreamovém smyslu slova. Kolik režisérů dnes tohle umí?
