Déjà Vu – ten pocit už každý z nás zažil mnohokrát. Pocit, že TOHLE se nám už někdy dřív muselo přihodit. „Poštěstilo“ se to i řadě filmových hrdinů. Také proto patří název Déjà Vu k těm oblíbeným. Tentokrát se pod ním skrývá akční thriller natočený režisérem Tonym Scottem na zakázku hollywoodského velkoproducenta Jerryho Bruckheimera.
Další velká tragédie zasáhla město New Orleans. Po hurikánu Katrina ji má tentokrát na svědomí člověk. Terorista. Mohutný výbuch smetl z vodní hladiny trajekt, na kterém se právě nacházely stovky pasažérů. Policie má nejvyšší pohotovost. Jedním z mnoha mužů a žen, kteří jsou k případu přiděleni, je expert na výbušniny Doug Carlin (Denzel Washington). Brilantní expert, nutno podotknout. Doug jako první odhalí, že se nejednalo o nešťastnou nehodu, ale o plánovaný útok. A vyslouží si za to pozornost záhadné státní agentury, jejímž posláním je obsluhovat superstroj, který nahlíží do minulosti. Či přesněji: stroj schopný sledovat cokoli, co se odehrálo přesně před čtyřmi dny. Jeho zacílení je však omezené, a tak pozorovatelé mají jenom jednu šanci prohlédnout si pachatele zrůdného činu. Carlinovým úkolem je říci, kam se tu v pravou chvíli podívat. Bezmála sto hodin pátrání začíná u nejpodivnější oběti dne, mladé ženy (Paula Pattonová), jejíž tělo bylo nalezeno na zcela nepravděpodobném místě. A vede až ke zjištění, že možná není třeba na teroristu čekat, ale že by se dalo útoku zabránit. Podivuhodný stroj poslouží k cestě časem…
Z předchozích Bruckheimerových filmů Déjà Vu připomene jinou spolupráci s režisérem Scottem, Nepřítele státu (1998). Tedy snímek o střetu jedince s (vše)mocným protivníkem, „vyšperkovaný“ moderními technologiemi. Na rozdíl od tradičního řešení v Nepříteli státu, kdy je oním protivníkem tajná služba, se hrdina Déjà Vu doslova utkává s časem. Jenže taky s nedůvěrou diváků, kteří si při sledování filmu buď hlavu vykroutí, anebo je zabolí čelist. Jak může být patrné už z načrtnutého děje, celý příběh je přitažený za vlasy a hloubavějším divákům umožní celou řadu otázek ve stylu: „Jak se může stát toto, jestliže se předtím odehrálo tamto? Pokud, co když, v tom případě ale…“
Podivný přístroj, který umožní cestu v čase, měl být největším lákadlem filmu. Od Wellsova Stroje času (poprvé vyšel v roce 1895) jeden z nejoblíbenějších science fiction motivů není v Déjà Vu předveden zrovna originálně. Z tematicky spřízněných snímků se Déjà Vu nejvíc blíží Gilliamovým 12 opicím (1995). Anebo Gilliamovu inspirátorovi, půlhodinovému filmu Chrise Markera La Jetée (Rampa, 1962). Všechny tyto snímky se zabývají návštěvou minulosti, jejímž cílem je splnění životně důležitého poslání. Třeba Markerova La Jetée se ale s osudovostí dopadů cesty v čase vypořádalo mnohem důsledněji než Déjà Vu, jež se spokojuje s patetickým heroizováním. Možná si to tak divák žádá, tipl bych si však, že by spíš uvítal neotřelý přístup k tématu a snahy důsledně si pohrát s časovými paradoxy.
Nahlížení do jiného času nebo dokonce cestování časem je prvek diskutabilní. Nejlépe se mu dařilo ve filmech, které samy sebe neberou až tak vážně (viz trilogie Návrat do budoucnosti). Raději princip cesty jenom nadhodit a rychle od něj utéct. Naopak u snímků tvářících se přísně nastává potíž. Obzvlášť když do nich pronikne snaha o (pseudo)vědecké vysvětlování. To je vždycky cesta do záhuby. Déjà Vu se do vysvětlování bohužel pustí…
Snímek vedle sebe staví několik hereckých osobností, jejich talentem ale plýtvá; všichni zůstávají ve spletitém příběhu utopeni. Marné je přemýšlení, čím že se Washingtonův hrdina Doug Carlin odlišuje od podobných zarputilců, které v poslední době hrává (Muž v ohni, Manchurianský kandidát). Snad jedině svým zvykem jezdit tramvají – to aby měl víc času na přemýšlení. Už dávno ne mužný Val Kilmer je jako Carlinův přísedící „u stroje“ přebytečný, Bruce Greenwood se filmem jenom mihne jako policejní šéf, který brilantně zvládá média. Oběť-neoběť v podání Pauly Pattonové je tu zase proto, aby měli všichni na co koukat, hrdinové i diváci. Špetky charismatu pobral snad jenom zarostlý vědátor Denny v podání Adama Goldberga. A můžeme si jen vybrat, jestli je James Caviezel v roli psychopatického teroristy záhadný, anebo matný.
Režisér Tony Scott rozlámal už tak komplikovaný děj na drobné zlomky, které postupně odkrývá a sestavuje dohromady. Podobně rozvolněnou strukturu vyprávění si Scott vyzkoušel už u předchozího Domina (2005). Na rozdíl od bujaré hříčky, jež chce atakovat divákovy smysly, ale už nikoli jeho inteligenci, je Déjà Vu v podstatě seriózní mainstreamový thriller, který by měl s formálními experimenty raději šetřit. Scottovy oblíbené manýristické hrátky s kamerou i se střihem ale prostě chybět nemohou. Jediné, čemu tím režisér dopomohl, je znepřehlednění situace. Nebo že by bylo úmyslem diváka rozptýlit a nedovolit mu, aby si kladl „nežádoucí“ otázky? Co ho raději „po bruckheimerovsku“ usadit sérií explozí a jednou automobilovou honičkou, která by mohla směle kandidovat na nejabsurdnější filmovou scénu roku? Forma filmu tak nakonec odpovídá jeho obsahu. Už horší je, že nejlepší charakteristiku obojího představuje jedno jediné přídavné jméno – zmatený.
