Když se v devadesátých letech pod americkým náporem začaly z našich kin vytrácet evropské filmy, vznikla myšlenka uspořádat každoroční nesoutěžní přehlídku soudobé evropské filmové tvorby. Protože ji iniciovalo a zprvu i financovalo zdejší zastoupení Evropské unie, byla zaměřena především na kinematografie unijní patnáctky. Její organizace se neobešla bez přispění ambasád a kulturních institutů zúčastněných zemí, českých ministerstev zahraničí a kultury a dalších domácích partnerů, což trvá dosud. První ročník Dnů evropského filmu na jaře roku 1994 v pražském kině U hradeb nabídl více než dvacítku pečlivě vybraných titulů z třinácti zemí, mezi nimi např. koprodukční Michalkovovu Urgu, Trierovu Evropu či Orlanda Sally Potterové. Součástí akce byl diskusní kulatý stůl s mezinárodní účastí věnovaný problematice evropské filmové distribuce.
Zájem diváků a dobrá návštěvnost představení svědčily o tom, že se přehlídka ujala a má smysl v ní pokračovat. V následujícím roce byla rozšířena do Brna a ve třetím ročníku přibylo druhé pražské kino Lucerna. Jubilejní desátý ročník posílilo druhé brněnské kino Scala. V této sestavě se DEF udržely dosud, jen zaniklé kino U hradeb nahradilo Aero a Lucernu artkino Světozor. Zájem dalších měst v posledních letech vedl k zavedení Ozvěn Dnů evropského filmu, které postupně měnily dějiště a letos zakotvily kromě Českých Budějovic, Olomouce a Uherského Hradiště nově i v Boskovicích.
Počet uváděných filmů stoupal – až na dnešních bezmála padesát. S tím rostl i počet zastoupených zemí; zahrnuty byly vedle starých a nových i budoucí členské státy Evropské unie. Účastí až 28 národních kinematografií Dny naplnily své poslání. Třetina až polovina filmů z programu Dnů je koprodukčních. Organizátoři se při vybírání programu soustředili na produkci posledních tří, čtyř let; filmové tituly jsou tedy relativně nové, často ověřené na národních nebo mezinárodních festivalech. Vedle děl renomovaných tvůrců se objevují i zajímavé snímky méně známých filmařů včetně debutantů. Od desátého ročníku pak zpestřily program krátké filmy.
S rostoucí nabídkou přibývalo diváků, jejichž počet dosáhl až dvaceti tisíc. Nezanedbatelná část tohoto převážně mladého publika se stala pravidelnými návštěvníky přehlídky. Ti nejvěrnější mohli v dosavadních třinácti ročnících zhlédnout téměř pět set filmů. Bonusem pro filmové fanoušky se staly noční maratóny, pořádané letos již pojedenácté – tentokrát ve dvojím prodlouženém vydání pěti snímků promítaných v jednom bloku.
Oživením přehlídky je účast tvůrců a aktérů uváděných filmů, setkání a besedy; připomeňme alespoň režiséry Carlose Sauru, Akiho Kaurismäkiho, Stephena Frearse, Otara Ioselianiho, Linu Wertmüllerovou, Sally Potterovou, Manoela de Oliveiru, Kena Loache, Thea Angelopoulose či hereckou legendu Alberta Sordiho.
U kulatého stolu se diskutovalo na aktuální náměty z oblasti přípravy, tvorby, výroby, propagace a distribuce evropských filmů. Pro bývalé východoevropské země včetně naší je každý kontakt či konfrontace jistě potřebná. Letošní téma diskuse „Systémy ekonomických pobídek pro filmový průmysl v evropských zemích – Chceme se přiučit?“ to naznačuje opravdu výmluvně. Užitečné jsou i workshopy k projektu Film a škola pořádané v posledních letech v rámci brněnských přehlídek DEF.
V letošním programu najdeme i tituly, o nichž se předem ví, jako je zahajovací Loachův dramatický opus Zvedá se vítr či Saurova polodokumentární Iberia. Ze zástupu méně známých titulů, jež si zaslouží pozornost, jmenuje alespoň rumunský film 12:08 na východ od Bukurešti, německé Léto v Berlíně, dánské Mouchy na zdi nebo rakouský Slumming.
Dny evropského filmu jsou ve srovnání s jinými festivalovými podniky (jako je třeba Febiofest) relativně skromnou akcí. Po vstupu České republiky do EU nabyla důležitosti podpora sponzorů. Tím spíše je třeba ocenit práci miniaturního organizačního týmu, který Dny připravuje.
