7 interpretací času od režisérů, z nichž každý slibuje původní, originální pohled na věc…
Aki Kaurismäki: Dogs Have No Hell (Psi nemají peklo)
Obvyklý Kaurismäkiho „muž“ (obvykle tichý Markku Peltola) se rozhodl prodt svůj podíl v autodílně a odjet těžit naftu na Sibiř. Zároveň hodlá svůj život spojit s kuchařkou denního baru (obvykle výborná Kati Outinen). Nechybí nádraží, nechybí rock’n’rollová kapela (její číslo zabírá dobrou ¼ Kaurismäkiho segmentu). Co chybí, je pointa. Příběh končí naprosto do ztracena. Totiž, možná jde o to, že jsem pointu očekával, naprosto automaticky jsem na ní čekal, a ona nepřišla.
Víctor Erice: Lifeline
Skvrna od krve na pyžamku dítěte se zlověstně rozšiřuje, zatímco ostatní členové rodiny, či služebnictva nerušeně tráví čas hrou, prací, či spánkem.
Ericeova „Čára života“ je umělecky nasnímané černobílé retro, které zachycuje moment ze života farmy kdesi na Kubě. Poplach a shon vystřídají klid a jsme svědky boje o záchranu mladého života.
I v tomhle kraťasu vyznívá konec trochu do ztracena, protože příběh je opět čistě lineární a nedojde k žádnému obratu. Pohledy na soudobý novinový článek o aktivitě nacistů se snaží vyvolat dojem mementa, nicméně o tom se nehraje.
Werner Herzog: Ten Thousand Years Older
Kdesi v Amazonii se na počátku 80.let civilizace setkala s dosud neznámým indiánským kmenem. První oficiální kontakt zaznamenává také kamera. Skupinu nejprve indiáni napadnou, nakonec se ale spřátelí. Nyní, po dvaceti letech, vyráží Herzog s kameramanem Vicentem Ríosem, který původní setkání natáčel, na místo činu, aby zapátral po druhdy odbojném náčelníkovi.
Dovedete si představit, jak se domorodci změnili. Je to tristní pohled. Neosobní Herzogův komentář mimo obraz trudnost scén ještě podtrhuje. Na těchto deseti minutách se režisérovi daří téma naplnit s více, než dostatečným přesahem.
Jim Jarmusch: Int. Trailer Night
Černobílý obraz. Noc. Unavená herečka (Chloë Sevigny) navlečená do kostýmu ze 30.let napochoduje do své maringotky. Má 10 minut pauzu před další klapkou. Přesto, že ani v Jarmuschově příspěvku se „téměř“ neuděje, je mnohem silnější, než Erice, či Kaurismäki. Jarmusch dokáže diváka skvěle vtáhnout do obrazu. V maringotce, která není ani tak útulná, jako motelový pokoj, mi dívka připadá nehorázně opuštěná. V prvním plánu se zdá, že maringotka je soukromí, ale pořád sem někdo chodí- kadeřnice upravit herečce účes, zvukař zprovoznit jí na těle mikroport. Vymezený prostor omezuje obvyklý filmařský shon a pocit, že při pauze si herec neodpočine, ale spíš prožije malé peklíčko, vzrůstá.
Wim Wenders: Twelve Miles to Trona
Wenders ukazuje mladíka, který se přejedl „vesmírných koláčků“ a jede pouštní krajinou do nejbližší nemocnice. Vizuální efekty, které představují chlapíkovy halucinace jsou velice příjemné. Děj ne. Upřímně, ve chvíli, kdy Wenders (podobně jako Erice) rozmlží úvodní divákovu zvědavost, jsme se cítil krapet podvedeně- tolik bordelu jenom kvůli tomu, že se kluk trochu přesmahnul???
Gradace jeho fyzické rozbředlosti mi připadala hodně útrpná a opět- konec ústí do nikam.
Spike Lee: We Wuz Robbed
„Vokradli nás.“ Tak se cítí členové volebního štábu prohravšího prezidentského kandidáta Ala Gora. Lee se jich ptá na klíčové minuty, které rozhodly o tom, že Amerika je tam, kde teď je. Výsledná černobílá koláž je výrazově hodně silná. Kratičké vstupy plné informací se střídají rychlostí blesku a divák sotva stačí sledovat. Vyprávěcí tempo je vážně skvělé. Výpovědi samotných aktéru mi pro svou emotivnost nejdříve přišly tragikomické až parodické. S odstupem už se tolik nesměju.
Jednoznačně nejlepší segment ze všech.
Kaige Chen: 100 Flowers Hidden Deep
Po zběsilém Spikovi Lee muselo zákonitě přijít něco uklidňujícího. Chen rozvíjí zprvu absurdní historku o pekingském starousedlíkovi, který si najme stěhováky, aby mu přestěhovali neexistující nábytek. Totiž, on jej vidí, ten nábytek. Oni ne. Nikdo ostatní ne. Dům zřejmě padl za oběť moderní expanzi velkoměsta, a tak sledujeme pobavené stěhováky, jak „stěhují vzduch“. Když se ale protne fikce (chlapíkovy vidiny) s realitou (brečí, když stěhovákům jeden kus upadne a rozbije se), nabírá Chenův film hlubší rozměr. Animované finále mi ale naopak připadá, jako kdyby si režisér nevěděl rady, jak svůj příběh ukončit pomocí klasických vyprávěcích postupů.
