Čtveřici historek z dnešního Švédska provází netradiční, až absurdně černý humor. Hořká komedie Čtyři odstíny hnědé, kterou na poli celovečerního filmu autorsky debutovalo komediálního sdružení Killinggänget, však není pouhým sledem komických i tragických situací, ale také originálním zamyšlením nad rodinnými vztahy v dnešní společnosti.
S monumentálními dramatickými freskami o životě v moderním velkoměstě se v posledních letech přímo roztrhl pytel. Autoři těchto snímků, často inspirovaných dramatem Paula Thomase Andersona Magnolia (1999), obvykle chtějí zmapovat prvky charakterizující dnešní společnost a především člověka, jenž si ve velkoměstě hledá své místečko. Pro příklady těchto snímků nemusíme chodit daleko. Jeden z těchto titulů, kriminální drama z ulic Los Angeles Crash (2005), se prosadilo i do letošních oscarových nominací mezi pětici nejlepších filmů. Ve střední Evropě tyto snímky zastupují například syrové drama Psí dny (2001) Rakušana Ulricha Seidla či Hřebejkovo Horem Pádem (2004). Málokomu z tvůrců takovýchto titulů se však podařilo natočit tak živý, úsměvný, a přitom hořký film jako režiséru Tomasi Alfredsonovi a členům komediálního sdružení Killinggänget v případě více než tříhodinových Čtyř odstínů hnědé.
Skvělé manželství Christera (Robert Gustafsson) a Anny (Maria Kulleová) narušuje jen nezdárný syn Morgan (Karl Linnertorp), jehož zajímá jen naplno puštěná muzika a počítačové hry. Přesně podle pokynů výchovného poradce chce veterinář Christer v synkovi povzbudit zvídavost, a proto jej vezme krematoria drobného zvířectva. Zaseknutá pec a nenechavé Morganovy ruce však zapříčiní katastrofu – prudký plamen popálí Christera v obličeji a v okamžiku změní život celé rodiny k nepoznání. Slavný žokej Sören (Conny Linntegová), který před několika minutami zemřel, vypráví o svých osudech a poodhaluje tajemství svého úspěchu. Žít se musí naplno a bez zbytečného ohledů na druhé. A protože se touto zásadou Sören také řídil, podařilo se mu znepřátelit si až za hrob svého nejstaršího syna Tonyho (Jonas Inde). Zdá se, že kouzlo z manželství Jana-Erika (Iwar Wiklander) a Smulan (Karin Ekströmová) už dávno vyprchalo, Smulan proto od mlčenlivého manžela pomalu odchází ke skotačivému Periklovi (Finn Nielsen). To jejich puntičkářskému synovi Richardovi leží žaludku kýčovitá soška, jež se proti jeho vůli stává součástí interiéru jeho hotelu. Pod rouškou kurzů vaření se týden co týden schází parta podivínů s terapeutkou a řeší nejnovější zážitky. Sled banálních historek a pseudoproblémů přeruší až nejstarší z nich, Olle (Ulf Brunnberg), vzpomínající, proč ho kdysi opustila jeho žena…
Snímek Čtyři odstíny hnědé vypráví hlavně o všech malých i velkých příkoří, kterých se rodiče dopouštějí na dětech a děti na rodičích. O duších nešťastně poraněných našimi nejbližšími. Morgan zohavil svou ignorancí obličej svého otce Christera, ještě více tím však ublížil sobě a své matce. Na rozdíl od Christera, který se vymanil ze všech zdánlivě ideálních zaběhaných pořádků a je šťastnější než dřív, se jeho žena nedovede se změnou vypořádat. Její sen o spořádané rodině skončil v troskách. Bonvivánský Sören, který nikdy nemyslel na druhé, ranil svého syna Tonyho, když svedl a později se oženil s jeho mladičkou láskou. Manželské duo kouzelníků Smulan a Jan-Erik žije zdánlivě fádně, na jevišti se ale mění v sehraný a humorem jiskřící pár, který k sobě až osudově patří. A krátké milostné vzplanutí Smulan na tom nemůže nic změnit. Richard buduje svůj hotel k vysněné dokonalosti tak usilovně, že si kvůli drobné figurce postupně zruinuje vlastní manželství. Mladá blondýnka Elin (Sofia Helinová) je natolik přesvědčena, že jí otec zničil život, až jí touha po pomstě přiměje spáchat absurdní zločin.
Švédská komediální skupina Killinggänget bývá přirovnávána k legendárním Monty Pythonům. Toto srovnání však pokulhává. Čtyři odstíny hnědé představují jejich humor jako mnohem subtilnější v porovnání s tím, který panoval brutálním pythonovským skečům, vršícím jednu anarchii přes druhou. To Killinggänget se v podstatě smiřují s realitou a přestože do ní tu a tam vnášejí prvek absurdity, nikdy jím nenarušují řád nastolený příběhem. Jejich kritika normálnosti a konvenčnosti je mnohem působivější než u Pythonů, u nichž vždy „hrozilo“, že se divák jen královsky zasměje. Problémy jednotlivých postav, ty skutečné i ty smyšlené, vybublávají na povrch jeden za druhým a přivádějí diváka ke kýženému ztotožnění s postavami a zamyšlení nad sebou samým. Tvůrci filmu Čtyři odstíny hnědé tak uspěli tam, kde mnozí jiní narazili, a dokázali popsat pestrost života v celé řadě jeho typických i jedinečných podob.
