Zatím poslední film amerického režiséra Olivera Stonea (1946) Comandante nabízí sestřih jeho návštěvy u kubánského vůdce Fidela Castra. Režisér strávil s diktátorem tři dny, oba dva měli právo natáčení kdykoli přerušit, Castro pak odsouhlasil i výslednou podobu celého filmu. V Evropě byl tento snímek poprvé oficiálně uveden minulý rok na filmovém festivalu v Berlíně. Tam byl přijat s velkými rozpaky a nutno říci, že zcela oprávněně.
Tvorba Olivera Stonea v sobě většinou nesla více či méně čitelný politický podtext, který byl přítomný i ve filmech, které se politikou přímo nezabývaly, tedy například i v brutalitou překypujících Takových normálních zabijácích (1994). Vždy však byly názory tohoto režiséra podávány formou celovečerních hraných filmů. Ty se sice mohou zakládat na skutečných událostech (Narozen 4. července, JFK, Nixon), ale divák je stále vnímá jako fikci či maximálně jako pokus o rekonstrukci reality. Všechny postavy jsou hrány herci, kteří po skončení natáčení vedou úplně jiný život než jejich filmoví hrdinové. A v tom se Comandante zásadně liší. Fidel Castro po pomyslné klapce svoji uniformu nevymění za civilní oblek a nikdy nepřestane hrát svoji roli osvoboditele.
Oliver Stone natočil film pro jednoho herce a tím hercem je muž, který vládne Kubě již přes čtyřicet let. Ve filmu je tato dlouhá doba přítomna díky historickým záběrům, které často střídají současného Castra se svým americkým tazatelem. Jakékoli téma je připomínáno filmovými záběry s danou tématikou, ať už se jedná o samotné vítězství revoluce, krizi v roce 1962, Castrovo oblíbené herečky či návštěvy mocných na Kubě. Tyto výlety do historie jsou však vždy pouze kulisou ke Castrovu vyprávění a během celého filmu výrazněji nezazní jiný hlas než diktátorův. Přestože se během natáčení Stone zeptal Castra na „kde co“, ve výsledku se vlastně nedozvíme nic, co bychom si měli zapamatovat. Stejně jako všechny ostatní propagační (a propagandistické) filmy i tento vypovídá o věcech úplně jiných, než o jakých by podle svých tvůrců vypovídat měl (a v tomto případě lze za tvůrce filmu považovat i diktátora samotného).
Sledujeme Castra v jeho pracovně, při návštěvě vysoké lékařské školy, při obědě se svojí rodinou či na ulici mezi obyčejnými lidmi. Všude tam je však v neustálém rozhovoru s režisérem. A tak nevidíme Castrův skutečný život, ale život hraný a fiktivní, stejně jako jsou fiktivní všechny hrané filmy. Dokument se tak mění ve skutečný „herecký koncert“, sólo pro jeden nástroj, pro nástroj absolutní moci. Castro popírá, že by někoho za jeho vlády mučili, popírá, že by někdo na někoho na Kubě donášel (a pokud ano, rozhodně to není Fidelova vůle). Tvrdí, že jeho revoluce byla prospěšná a zvítězila. Oliver Stone téměř neklade nepříjemné otázky a v žádném případě neoponuje, neupozorňuje na skutečný stav věcí. Nechává Castra vyslovovat jeho úsudky o světě bez jakýchkoli oprav či doprovodných komentářů.
Ruční kamery často zabírají Castra ve velkých detailech, a tak odhalují jeho vrásky, únavu, stáří. Opakující se najíždění na Fidelovu tvář, oko či sepjaté ruce a pohledy z nejrůznějších úhlů ovšem nevyvolávají kýžené přiblížení se k diktátorově osobnosti, ale naopak nechtěně ukazují na skrývanou prázdnotu filmu. Stejně můžeme charakterizovat i střihovou skladbu, která sice zpočátku zaujme, ale po chvíli jen ruší a zamlžuje obsah. Veškeré promluvy doprovází hudba Alberta Iglesiase, která jim mnohdy dodává na poutavosti. Jejím hlavním úkolem (ostatně stejně jako střihu) je však zakrýt již zmiňovanou prázdnotu toho, co se na plátně odehrává, což se jí alespoň zpočátku daří.
Film Comandante by bylo možné přijmout pouze v případě, že by se jednalo o navýsost ironický pohled odhalující potěmkinovský charakter všeho, co nám je ve filmu předkládáno. Bohužel je však pravděpodobné, že Stone své bratříčkování s diktátorem nemyslel jako jednu velikou mystifikaci, ale jako vážně míněný průnik do duše „velkého a úspěšného revolucionáře“ Fidela Castra.
