Již třiatřicátý film Woodyho Allena (1935) který si jako obvykle napsal i zrežíroval, se stejně jako mnoho předchozích jeho děl odehrává na půdě New Yorku. Hlavním dějištěm je ostrov Manhattan a oblíbené místo odpočinku správného newyorčana (jak by si člověk mohl myslet po shlédnutí filmu) - Central Park.
Zatímco v předposledním svém díle Hollywood v koncích se Allen soustředil na ironizování své filmařské kariéry, tentokrát se plně navrací k mezilidským vztahům a k vztahu mezi mužem a ženou především. Konstrukce celého příběhu je složitější a bohatší oproti některým z Allanovým posledních filmů (Celebrity, Darebáčci). Hlavni roli mladého intelektuála Jerryho Falka živícího se psaním vtipů pro druhořadé komiky dostal Jason Briggs. Toho jsme doposud mohli vidět jen v podřadných komediích pro pubertální publikum (Prci, prci, prcičky 1 a 2) a teprve díky Allenovi ukazuje, že umí také něco jiného. Jeho nezvedenou družku Amandu si zahrála Christiana Ricciová, která během devadesátých let stihla proměnu z dětské hvězdy v mladou herečku (Mořské panny, Addamsova rodina, Casper. Její skutečně charakterově náročnou rolí se pak stala dospívající dívka v Ledové bouři režiséra Ang Leeho.) V nevelké, ale naprosto skvěle zvládnuté úloze Jeffova manažera se objevuje Dany De Vitto.
Cokoliv začíná setkáním Jerryho s Amandou a končí jejich definitivním rozchodem. Vedle rámcového příběhu Allen rozvíjí několik dalších dějových linií obyvatel-intelektuálů Manhattanu začátku 21. století. Woody Allen ovšem tentokrát zvolil „zlatou střední cestu“ co se týče obsazení sebe sama: ve filmu zaujímá důležitou roli (svým způsobem i hlavní), ale od začátku do konce na plátně není. Ztvárnil spisovatele Davida Dobela, se kterým se začínající komik pravidelně setkává v Central Parku, aby od něj načerpal moudrosti postaršího intelektuála židovského původu. Ona moudra jsou však poněkud svérázná. Prostřednictvím Dobela Allen současnou globální civilizaci vidí jako velice nebezpečné místo pro život (rozuměj po 11.září 2001), kde je neustále potřeba být ve střehu, zvláště je-li člověk Židem. Woody Allen zůstává věren neurotickému vystupování i mluvě, a to se z velké části odráží i u jeho „žáka“ Jeffa, který zhmotňuje (ve filmu i ve skutečnosti) umělcovo alter ego. Ironické kritice se nevyhnou ani psychoanalytikové, posedlost sexem, touha po věčném mládí, přílišné používání odborných výrazů, náboženství a mnoho dalšího, jak je již u Allena zvykem.
Hudební doprovod ani úvodní titulky nepřekvapí, ke změně však došlo v nasnímání příběhu. Zatímco z nedávných Allenových titulů jsme byli zvyklí na kameru uvolněnou a někdy těkavou (Celebrity), která dovolovala blízký kontakt diváka s hrdiny, tentokrát se důležitým výrazovým prostředkem stává několik záběrů, které se opětovně objevují podle toho, jak se postavy neustále ocitají na stejných místech (chůze po ulici, rozhovory na lavičce v parku, seance u psychoanalytika, jízda autem). Záběry zkušeného kameramana Daria Kondjiho, který několikrát spolupracoval s Davidem Fincherem (Sedm, Skrýš) a Jeanem-Paulem Jeunetem (Delikatesy, Vetřelec 3), působí na zmiňovaných místech odtažitě a mají odcizující dopad. I proto nás příběh nevtáhne natolik, abychom si nevšimli, že jeho sto osm minut se místy vleče a nedosahuje onoho vysokého standartu, na který jsme u Allenových intelektuálních komedií zvyklí. Do příběhu nedokáže vtáhnout ani několikeré přímé obrácení na diváka, kdy Jerry glosuje či anticipuje děj.
Cokoliv bohužel potvrzuje, že Woody Allen již má svá nejlepší díla za sebou. Film zároveň zpochybňuje Allenem nastavený rytmus jednoho filmu za rok. Možná by bylo lepší točit méně, ale zato kvalitněji, abychom na jeho pozdní filmy nemuseli nakonec zapomínat jako na cokoliv jiného.
