Mezi filmy padesátých let patří tato výpravná historická komedie k divácky nejvděčnějším. Natočená na tehdy ještě vzácný barevný materiál, měla dokazovat, že zestátněná kinematografie dokáže soustředit takové prostředky, o jakých se dříve mohlo jen snít. Měla přesvědčit diváky, že teprve nyní bude vznikat skutečně kvalitní a ideově správná zábava. A podařilo se: dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař se zařadil mezi nejvíce navštěvované filmy a dodnes patří mezi hojně sledované televizní pořady.
Námětem posloužila rozpustilá revue Voskovce a Wericha Golem, uváděná počátkem třicátých let Osvobozeným divadlem. Z původního příběhu nezůstalo téměř nic, pozornost se přesunula na dvojnický motiv císaře a jeho vzpurného pekaře. Jen některé hravé repliky, které ve filmu zaznějí, prozrazovaly, odkud pocházejí. Třeba rozkošné výtka komořího Langa, aby panovník „nenechal prchlivost cloumat svým majestátem.“ Scénář sepsal Werich (s vědomím, že titulní dvojroli bude hrát sám) za vydatné spolupráce se začínajícím Jiřím Brdečkou. Snímek začal natáčet Jiří Krejčík, proslavený několika psychologickými dramaty, ale záhy se dostal do konfliktu s Werichem. Bylo předem jasné, kdo nakonec bude muset odejít. Režisérskou židli zdědil Martin Frič, který Wericha vedl již před válkou (Hej-Rup!, Svět patří nám), a natáčení proběhlo bez potíží.
Film poplatný dobovým ideologickým požadavkům: pekař Matěj jako představitel lidu se nakonec prosadí navzdory intrikám zhýralých aristokratů i náladovitému císaři Rudolfovi a dokonce se mu podaří „mírově“ spoutat nesmírnou energii uloženou v Golemovi. Přesto zaujmou vtipné průpovídky i občasná snaha po ironii. Kupříkladu císař, odcházeje nepříliš dobrovolně za svou milenkou, praví truchlivě: „Odcházím se historicky znemožnit“. Ve filmu jsou rozehrány nezapomenutelné komediální výjevy, třeba dvojnická scéna s rozbitým zrcadlem. Předností je hvězdné herecké obsazení, naposledy se tu sešel téměř celý ansámbl Osvobozeného divadla a každý předvedl i na minimální ploše jedinečnou hereckou studii – stačí si vybavit úlisného astrologa Františka Filipovského a jeho neodolatelné pády.
Pro exportní účely byl dvoudílný film zkrácen na 112 minut do jedno celku. Vypadla z něho ideologicky příliš křiklavá místa a změnil se tak na obyčejnou historickou komedii. Takovou jsme ji od šedesátých let mohli vidět i na plátnech tuzemských kin. Původní podoba pozvolna upadala v zapomnění, Národní filmový archiv je ale počátkem devadesátých let zrestauroval. A tak vstoupil film i do programů nynějších nenasytných televizí. Znovu zveřejněný werichovský popěvek, poplatný kolektivizačnímu duchu a boji za mír, každou sloku uzavírá refrénem: „Když všichni všechno všechněm dáme, tak budem všechno mít dohromady.“ Doklad iluzí velkého umělce, že došlo k naplnění odvěkého snu po spravedlivějším a šťastnějším životě…
Císařův pekař a Císařův pekař i navzdory zpozdilostem svých autorů zůstal realizačně prestižním projektem české poválečné kinematografie. Pronikl i do ciziny, kde byla oceňována jeho výtvarná stránka. „Připomíná oživlá historická plátna,“ psal ve své Teorii filmu Siegfried Kracauer. Recenzenti ovšem zpravidla posuzovali jen onu zkrácenou verzi. Ale rakouským kritikům vadilo údajné zesměšnění císařského majestátu. Jiří Voskovec, v té době již komunistickou mocí „vymazaný“ emigrant, Wericha považoval před shlédnutím filmu za zaprodance nového režimu, poté uznal, že jeho druh může nadále tvořit… Složitou genezi filmu, do níž zasahovala i nejvyšší stranická místa, podrobně popsal filmový historik Ivan Klimeš v časopisu Reflex (2002, č.45).
