Dokumentárním snímkem Cesta Pastevců do třetího tisíciletí dokončuje švýcarský režisér Erich Langjahr svou trilogii, v níž se pokouší hledat odpovědi na základní otázky lidské existence.

Tentokrát se Langjahr, věren svému jménu, zaměřil na průběh jednoho roku, po jehož uplynutí se hlavní hrdina snímku, farmář a pastevec Thomas Landis, navrací tam, kde jsme ho spatřili poprvé: ke stádu ovcí začínajícího svou každoroční cestu po horských loukách a lesích. Během této pouti seznamuje režisér diváka s životem ovcí více než dopodrobna – dozvíme se o nich možná i více, než bychom sami vědět chtěli – film se zajímá především o lidi, kteří zde žijí v těsném sepětí s přírodou. Landise, bývalého elektromechanika, který dal přednost životu v horách poblíž města Luzern, sledoval režisér a jeho štáb na jeho čtyřměsíční zimní anabázi, kdy den co den vykonává monotónní práci během putování se čtyřsethlavým stádem ovcí. Pozorujeme ho ale i během letních měsíců, kdy žije spolu s manželkou Susannou a třemi malými dětmi na malé rodinné farmě a věnuje se chovu koz. Vedle toho se divákovi představují i další pastevec Michel Cadenazzi a jeho partnerka Bea Ammannová, kteří už po několik let tráví většinu roku vysoko v horách, kde od jara do podzimu žijí v malém stavení a dohlíží na stádo ovcí.

Režisér nás seznamuje s lidmi, kteří měli na výběr normální život ve městě, a přesto se rozhodli pro těžkou a fyzicky vyčerpávající práci pastevců. S lidmi, kteří jsou se svým současným životním stylem evidentně spokojeni. Thomase Landise během odloučení od rodiny pronásleduje občas stesk po svých blízkých. Na dlouhé rozjímání nad vlastní úlohou ve světě však on ani další prostí horalové nemají příliš času: středobodem jejich životů je práce a snaha uživit sebe a rodinu. Sledujeme – ať už v poeticky stylizovaných, či v naturalisticky pojatých záběrech – i život jeho „svěřenců“, od jejich narození, až po prodej na jatka. Pararela s osudem zdejších horalů během krátké epizody, kdy Thomas odjíždí ke své ženě a třetí, novorozené dceři, tak vystupuje na povrch: život zde běží již po staletí stejným způsobem a zdejší lidé to dobře vědí a respektují.

V dlouhých statických záběrech režisér pozoruje nejen krásu i obyčejnost švýcarské přírody, ale také postup civilizace, která se v podobě dalších a dalších silničních tahů zakusuje do hor. Jeho dílo by však bylo působivější v kratší podobě. I vnímavý, avšak civilizačním shonem a střídáním nejrůznějších podnětů zkažený divák, jemuž je snímek určen především, dovede udržet koncentraci při tomto způsobu vyprávění a dvouhodinové délce pouze s obtížemi. Langjahrovo dílo se ale i tak přiřazuje k zajímavému fenoménu posledních let: objevuje se stále více pozoruhodných dokumentů se skutečnými, v pravém slova smyslu živými hrdiny. Dokumentů, které dokáží mnohem lépe postihnout realitu a rezonovat s životními pocity přemýšlivých lidí, než se to daří valné většině hraných snímků. Také díky tomu dnes zažívá dokumentární film renesanci, jejíž součástí je i jeho návrat do kinosálů nejen v rámci specializovaných přehlídek.