Michael Winterbottom patří mezi hrstku progresivních režisérů, kteří točí jako o závod. Za sebou má například western The Claim, komedii Nonstop párty (24 Hours Party People), šokantní citovou sondu 9 písní (9 Songs) a konečně i doku-drama Na tomto světě (In This World), kde popisuje odyseu malého chlapce z rodného Pákistánu do Anglie. A právě tomuto snímku je The Road to Guantanamo tematikou lidských práv a středního Východu nejbližší.
Novinka svého předka výrazně předčí: příběh je vyprávěn poutavěji a odkaz filmu je mnohem zřetelnější, hmatatelnější. A paradoxně také vizuální podoba je u The Road to Guantanamo více umělecká, než pouze dokumentární.
Angličanovi Asifu Iqbalovi bylo zhruba 20 let, když se rozhodl, že se ožení. Jeho předkové pochází z Pákistánu, a tak se Asif vcelku logicky rozhodl, že si ženu přiveze odtamtud. Cesta se vrbí jako vzrušující výlet, když se k Asifovi nadšeně přidají jeho kamarádi Ruhel, Shafiq a Monir. V září 2001 přiletěli jako obyčejní turisté do Karáčí. V rodné vísce našel Asif nevěstu a partička se zjevně ze zvědavosti rozhodla navštívit Afghánistán. Těžko soudit, zda protagonisté mohli, nebo měli vědět o možných nebezpečích. V Kandaháru se poprvé setkávají s americkým bombardováním domnělých útočišť Al-Kajdy. Další destinací je Kábul. Tady je to po nějaké chvílí omrzí a chtějí zpět do Pákistánu. Přítel v mešitě jim má zajistit auto. Řidič sice přijede a kluky naloží, ale odveze je do Kunduzu, bašty bin Ládinových souvěrců. V kalupu vyprávění lze postřehnout nanejvýš to, že kluci se ocitli ve válečné zóně, odkud se nemohou sami dostat. Město čelí těžké ofenzívě, následuje hektická evakuace, při které se navždy ztratí Monir. Na konvoj útočí bomby a přichází kapitulace jednotkám Severní aliance.
Tohle všechno se odehraje rychleji, než vám vystydne káva. Mluvící hlavy skutečných protagonistů se střídají s rekonstrukcí případu. Winterbottom s Whitecrossem využívají i autentické zpravodajské záběry a díky vyváženým tónům, zrnu i umně postaveným záběrům kamery Marcela Zyskinda vytváří dokonalou iluzi reality. Události na plátně Winterbottom nepřibarvuje vymýšlením vedlejších historek. Toto je příběh Asifa, Shafiqa a Ruhela tak, jak jej vypráví oni sami. Režiséři dbají na detailně prokreslenou atmosféru prostředí – od bezmoci v afghánské věznici přes ohlušující peklo nočního bombardování a ranního obhlížení zraněných po klaustrofobii v přeplněném kontejneru náklaďáku, kterým jsou kluci převáženi na americkou základnu. Tam jsou poprvé podrobováni nekončícímu teroru a výslechům, které už tady dosahují kafkovsky absurdních rozměrů.
Ze základny vede cesta už jen na Guantanámo. Vězení, kde neplatí žádné konvence a na které jsou všechna světová společenství krátká. Tady strávili Asif a spol. přes dva roky.
Guantanamské pasáže nejdou po senzaci, po sexuálním zneužívání, nebo drastickém fyzickém mučení, které by končilo smrtí. Režiséři pokrývají monotónnost a bezvýslednost výslechů. Marnost vězňů v klecovém vězení podtrhují demonstrace síly strážců i odporně oranžové vězeňské obleky a černé kukly, s trochou ledové nadsázky vhodné spíš pro totalitní sci-fi (mluvte mi tu o Vendetě!). Bezvýslednost situace podtrhují krátké vstupy z projevů George W. Bushe. Teror strážců nemá žádný osobní, nebo perverzní rozměr. Jsme ale svědky sofistikovaných postupů: vězni svázanému do stresové pozice je pouštěna hlasitá agresivní hudba, eventuálně kombinovaná se stroboskopy a podobně. Rekonstruovaným pasážím vévodí hyperrealistické výkony neprofesionálních herců a celkový dojem z The Road to Guantanamo umocňuje citlivá hudba Molly Nymanové a Harryho Escotta.
