Na přehlídce čínských filmů v létě 2006 byly uvedeny hned dva tituly od režiséra Čang I-moua, vedle Nikdo nesmí chybět to byla Cesta domů (1999). Režisér I-mou patří mezi známé a vážené osobnosti: kdysi proslul zkoumavými díly jako Rudé pole nebo Zavěste červené lucerny, v posledních letech jej proslavily stylizované historické atrakce Hrdina nebo Klan létajícíh dýk. Cesta domů, která jakoby tvoří přechod mezi oběma polohami, se odvíjí ve dvou časových liniích, sjednocených ovšem postavou vypravěče. Je jím Luo Yusheng (Sun Honglei), syn vesnických rodičů, jenž jako jediný z celého okolí vystudoval vysokou školu a zdárně se uchytil ve městě. Přijíždí za svou čerstvě ovdovělou matkou, aby se zúčastnil otcova pohřbu. A vyslechne umanutý matčin požadavek, která chce, aby zesnulý byl podle starobylého zvyku donesen do místa, kde prožil většinu života – jako učitel tam vychoval bezpočet gramotných a lidsky cenný lidí.
Už v těchto úvodních pasážích, černobíle nasnímaných, plně přesvědčuje o svém talentu: mrazivé, zašedle zasněžené pláně, zbavené slunečního dobrodiní, evokují všudypřítomný lezavý chlad. A závěrečná sekvence, již zachycují onen pradávný pohřební obřad, jehož se účastní nebožtíkovi někdejší žáci, střídající se v obětavém nesení rakve, dosahuje stejné emotivní působivosti jako podobný motiv ze Sirového Smuteční slavnosti - též byl vyvzdorovaný. Po ledové pláni, temnící pod náporem nadcházejícího soumraku, se beze slova plouží zástup černě oděných postav, následovaný několika vozidly s rozžátými světly. Tento obraz se trvale uchytí v paměti.
Zmíněné černobílé zarámování vlastního příběhu by nasvědčovalo nějakému pochmurnému a pochmurně rozvíjenému dramatu, avšak pravý opak je pravdou. Mezi tyto baladické segmenty, provázené Yushengovým komentářem, I-mou naopak vkládá idylickou, jásavými podzimními barvami rozzářenou idylu o seznámení hrdinových rodičů. Yusheng několikrát upozorňuje, že bude vyprávět podle tradovaného znění. Můžeme proto do jisté míry tvrdit, že si vlastně vysnil ideální příběh lásky, která překoná jak archaické zvyklosti ohledně sňatků domlouvaných rodiči, tak nástrahy osudu.
Budoucí Yushnegova matka Zhao Di (Zhang Ziyi), nejkrásnější dívka ve vsi, se horoucně zamiluje do mladého učitele (Zheng Hao). Potají mu nadbíhá, když po lučních a polních pěšinách doprovází své žáky, vaří nejchutnější jídla, když s ostatními muži staví novou školu, záměrně chodí pro vodu ke studni umístěné poblíž školy. A mladého učitele skutečně zaujme i dojme její oddanost. Oddaně na něho čeká, když musel odcestovat do města „něco vysvětlit“. Když se k ní bez dovolení vrátil, museli oba zamilovaní, kteří se snad ani nestihli políbit, na sebe čekat ještě další roky, než se konečně shledali...
Cesta domů svým cudným milostný příběhem nezastírá dojemné melodrama, které prýští z každého okamžiku, umocňované i krajinomalbou jednou utkanou ze zlatavého podzimního zbarvení, jindy jakoby zkamenělou ledovým příkrovem zimních měsíců – kameraman Hou Yong odvedl citlivou a dikci vyprávění plně odpovídající práci. Čang I-mou se však povznáší nad výchozí téměř kýčařské vymezení jak zdůrazněním vesnické solidarity, tak patrnou humornou nadsázkou, která provází sbližování obou hrdinů.
Velký podíl na výsledné podobě má tvárná Zhang Ziyi v hlavní ženské (dívčí) roli: zvládá jak mírně kolébavou chůzi či běh v dosti objemných červenavých kalhotách, tak zamilované pohledy, úsměvy, nedočkavou upejpavost. Věrohodně vyhmátla roztomile zmatečné počínání bezhlavě poblázněného děvčete, které vlastně nabouralo dosavadní vesnická tabu – vždyť za vyhlédnutým mládencem samo vytrvale docházelo, byť potají a v uctivé vzdálenosti.
Zhang Ziyi, která tímto snímkem úspěšně vystartovala a prosadila se zejména v akčních úlohách, mimo jiné v I-mouových pozdějších filmech Hrdina a Klan létajících dýk, přitom nikdy neztratila ze zřetele výchozí dojímavé vymezení, jakkoli přechylované dílem k osvobozujícímu úsměvnému štěstí, tak nevýslovnému truchlení nad milencovou nepřítomností, vrcholícímu těžkým onemocněním.
Cesta domů je film vyprávěný kultivovaně, s nepochybnou znalostí hollywoodských melodramat, avšak v kontextu novodobých čínských dějin spíše zastírá než osvětluje. Téměř náhodným pohledem na kalendář režisér prozradí, že příběh se odehrává v roce 1958, sice ještě dlouho před vypuknutím osudné „kulturní revoluce“, která venkov rozvrátila, avšak každopádně se zřetelnými náznaky politického útlaku. Bohužel pouze nezřetelnými náznaky – jak ukazuje vynucené učitelovo odloučení, o jehož důvodech se nikdy nic nedovíme.
Zejména scénárista Bao Shi, jenž adaptoval vlastní knihu, tak zůstal hodně dlužen očekávání, naopak z příběhu prosvítá jakási neustále přítomná učitelova uvědomělost (po studiích přijel dobrovolně na zapadlý venkov, kde učitele dosud neměli), ve vyznění pak rozpoznáme určitou státotvornost vybízející, aby každý přiložil ruku ke společně tvořenému dílu
