Snímek Filipa Remundy a Víta Klusáka kličkuje mezi oběma póly těchto otázek jako králík před světlomety automobilu. Vyprávění se místy daří strhnout pozornost, často ale sklouzává k bezmocnému sebeokouzlení, což je při 90 minutové stopáži fatální – i o 15 minut kratší Český sen by mohl jít do kin s přehledem. Největší problém Českému snu ale spatřuji v tom, že mu chybí dramaturgická jednotnost, hlavní téma. Kapitoly s přeměnou studentů v managery vyznívají do ztracena. Sice vidíme autory podstupovat „obalovou“ změnu, ale chybí jakýkoli jejich komentář, vhled, pokus o zachycení proměny, ať už byla jakákoli – ani nejsme svědky toho, že by nový ohoz měl vliv na celou kampaň. Vyprávění zde navíc vyznívá trochu samolibě – pánové v trenýrkách, plaché úsměvy do kamery.

Právě zde se později filmaři dostanou do sporu, když chtějí na plakát umístit větu, která se neslučuje s etikou reklamní agentury. Zjednodušeně: lže reklama, nebo dokumentaristi? Věcnými argumenty vítězí kluci z reklamky, čímž upozorní na slabiny režisérů Snu.
Remunda s Klusákem totiž mnohdy vypadají, jako by jejich sonda byla pouhým záznamem z výletu. Je tu příliš zajímavých témat a příliš udivení, nepřipravení autoři, jejichž fabulace se pohybují na hranici uvěřitelnosti – viz jen drastická sekvence z traileru, z níž sice pochází i plakát filmu, ale ve Snu samotném zcela chybí.
Takhle nějak to dopadá, když jdu do supermarketu a nevím, co chci koupit.

Jako biják je Český sen kapku suchou podívanou. Kamery sice sledované objekty obkružují jako velmi blízké měsíce, ale chybí tu rafinovanost. V nejzásadnějším obraze sice vidíme zákazníky běžet neprošlapaným polem ke konstrukci supermarketu, avšak nevidíme oboje v jednom záběru. Ten by měl přitom automatickou šanci stát se jedním z nejpovedenějších z moderní české kinematografie.