|
Hned první lednová premiéra (4. 1.), nízkorozpočtové road movie debutujícího režiséra (a střihače) Davida Beránka "24" (čti "Čtyřiadvacítka"), trpěla nedostatkem autorovy realizační jistoty. Příběh byl pojatý ve stylu Svěrákovy Jízdy, ale právě srovnání s tímto vzorem muselo nutně Čtyřiadvacítku odsunout mezi díla amatérské úrovně.
Ze stejného stylového ranku byl celovečerní debut Marcela Bystroně Cabriolet (premiéra 29. 3.), jenž ovšem víc než svým filmem zaujal "skandální" inzultací filmového publicisty Jana Jaroše na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
|
Završme tuto kolekci řemeslně nepovedených či přinejmenším nevyrovnaných děl ještě snímkem, který alespoň obstál se ctí: koprodukční česko-řecký autobiografický příběh filmaře George Agathonikiadise Podzimní návrat (11. 10.) se potýkal se sentimentální zahleděností do sebe sama, ale nabídl alespoň pozoruhodné herecké party - byť zejména řeckým hercům.
České filmy ovšem mají i své špičkové reprezentanty. Loni jich bylo dokonce překvapivě hodně, i když na každý z nich by co do počtu připadl jeden z našich méně ctnostných kategorií: lednové uvedení Švankmajerova Otesánka (25. 1.) bylo událostí, a i když mnozí marně čekali, že náš mezinárodně věhlasný surrealistický filmař bude opět oslňovat překvapujícími animovanými sekvencemi, jsou mezi profesionálními odbornými diváky (tak s dovolením označuji nás publicisty a kritiky) i tací, kteří právě Otesánka považují za film, jemuž je souzeno přežít dobu svého vzniku.
Muzikáloví Rebelové Filipa Renče (premiéra 8. 2.) zaznamenali úspěch díky sebevědomému stylovému pojetí, ale také díky módní vlně divadelních muzikálů a díky promyšlené reklamní kampani. Nehodlám teď vynášet estetické soudy - zvykněme si na to, že obchodní strategie také patří k věci, a že i ona může vést ke vzniku hodnotných děl.
Komorní snímek Petra Václava Paralelní světy (8. 3.) se sice nevyznačoval halasnou reklamou a hitovými písničkami, zato je však umělecky vytříbenou a rozhodně pozoruhodnou psychologickou sondou do života mladých lidí ze současné Prahy.
[Dojemné loučení Slámy s fenkou Barčou] |
S podzimem přišel do kin film o podzimu života, tentokrát od Vladimíra Michálka, který natočil umírněnou tragikomedii Babí léto (27. 9.) podle scénáře Jiřího Hubače, psaného přímo na tělo Vlastimilovi Brodskému. Michálek se po odvázaném Anděl Exit zcela podřídil mistrovskému umění svých protagonistů (kromě Brodského excelovala i Stella Zázvorková) a natočil takřka televizní dílo - ovšem v tom nejlepším smyslu slova.
Umělecký dokument Nachové plachty (11. 10.) Miroslava Janka, pojednávající o vzniku, autorech a o poetických aspektech stejnojmenného divadelního představení bratří Formanů, možná trpěl roztříštěností v uchopení tématu, ale rozhodně přinesl na plátna závan zcela jiného stylu, než na jaký jsme z kina zvyklí.
|
Výčet těchto úspěchů (všimněte si, že přece jen není malý!) zakončeme sice americkou produkcí, ale s českým hercem v hlavní roli. Karel Roden měl v jinak průměrném krimithrilleru John Herzfelda 15 minut (26. 7.) roli chytrého, ale psychicky narušeného padoucha, kterou ale sehrál se suverenitou, hodnou i jeho protějšku Roberta De Nira.
Je překvapivé, jak málo filmů můžeme zahrnout do škatulky rutinérských. Dětský film Věry Šimkové-Plívové a Drahuše Králové Kruh (7. 6.) nepřinesl nic, co by (jinak záslužnou!) tvorbu obou umělkyň obohatilo, pohádka režiséra Kryštofa Hanzlíka Královský slib (13. 9.) se potýkala s až zoufalou inscenační nedotažeností, Vorlíčkova "adaptace" kresleného seriálu, nazvaná Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (6. 12.) zase nabídla pohříchu křečovitý pokus zavděčit se nenáročnému domácímu publiku - i čínskému koproducentovi.
Zbývá zmínit se o filmech tvůrců, kteří jsou na štíru s pojmem "vkus". Když dovolíte (ale i když ne), Zdeňka Trošku považuji za režiséra s filmovým cítěním, ale také za buldozer, odhrnující stranou všechny představy o uměřenosti a vyváženosti jakýchkoli forem. Hysterická a vykalkulovaná pohádka Z pekla štěstí 2 (1. 2.) nepatří k největším Troškovým úletům (vedle "jedničky" a obou Princezen ze mlejna je nejméně pobuřující). Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit, ale... znáte to. Mezi loňskými filmy se v mém osobním hodnocení umísťuje Troškův opus hned na předposlední příčku před výše zmíněným Vyhnáním z ráje...
To už je na tom lépe nepodařený, avšak podnikatelsky poctivý pokus Jaroslava Soukupa o bláznivou komedii Jak ukrást Dagmaru (25. 10.). Diváci se na něm sice moc nepobavili, ale alespoň nemuseli odcházet z kina s pocitem studu, že zaplacením vstupenky podporují "něco takového". I když - každému co jeho jest.
Kdysi v pozvolna uhnívajícím socialismu jsem se zeptal jednoho kolegy, který měl možnost vyjet nakrátko do Spojených států, jaké jsou tam filmy. Desetkrát lepší, a taky desetkrát horší, dozvěděl jsem se - a záviděl jsem americkým divákům. To, co dnes vychází z českých studií, patří rovněž do tohoto širokého rejstříku. Možná si už nepamatujete doby, kdy většina filmů v kinech patřila do zoufalého průměru a kdy se žilo v představě, že čas se zastavil a že nejen dějiny filmu, ale i dějiny vůbec skončily. Možná láteříte na to, jak jsou ty umělecké filmy snobské - nebo na to, jak jsou ty "lidové" filmy ubohé.
Pokud jde o mně, já jsem za vyhnání z ráje vděčný.
