Drsný svět románů Jamese Ellroye ukazuje, že Los Angeles nikdy nebylo čisté a nevinné. Po snímku L.A. – Přísně tajné (1997), který tuto pravdu zvěstoval o letech padesátých, se spolu s Černou Dahlií ocitáme v letech těsně poválečných. V románové předloze se tentokrát Ellroy inspiroval skutečnou vraždou začínající herečky Elizabeth Shortové, kolem které vykonstruoval vlastní fiktivní příběh. A neváhal do něj zaplést třeba mystifikační prvky kolem kdysi legendárního snímku The Man Who Laughts (1928) s Conradem Veidtem.

Pro jejich odlišné boxerské styly jim přezdívali Oheň a Led. A tato přízviska jim zůstala i poté, co vytvořili nesourodou dvojici detektivů. Lee Blanchard (Aaron Eckhart) a Dwight Bleichert, zvaný Bucky (Josh Hartnett). Setkali se v roce 1946 při vzájemném benefičním zápase v boxu, pročež je šéfové dali dohromady, aby tím vylepšili tvář losangelské policie před novináři, potažmo veřejností. A z obou mužů se zakrátko stali přátelé na život a na smrt; a připočteme-li k nim ještě Leeho sexy přítelkyni Kay Lakeovou (Scarlett Johanssonová), máme před sebou takřka nerozlučnou trojku.

A tak to šlo až do jednoho z mnoha slunečných dní v hlavním městě showbyznysu, kdy bylo nalezeno ošklivě zohavené tělo mladičké adeptky herectví Elizabeth Shortové (Mia Kershnerová). Ne snad, že by Bucky nebral případ vážně, jeho zaujetí se ale s tím Leeovým nedá srovnat. Ten totiž pro mrtvou Elizabeth žije ve dne v noci a vyšetřováním je přímo pohlcen. My však sledujeme spíše postup racionálního Buckyho, který putuje po stopách Elizabethiny herecké kariéry a její koketérie s pornofilmy. Lesbické hrátky zaznamenané na filmovém pásu ho přivádějí až k vyzývavé Madeleine Linscottové (Hilary Swanková) a do její patricijské rodiny…

Režisér Brian De Palma se opět projevuje jako dědeček netradičních nájezdů kamery (připomeňme třeba jeho Hadí oči, 1998). Kdysi průlomové je však dnes už konvenční. A právě slovem konvenční lze asi nejlépe popsat styl, jakým je natočena Černá Dalhia. Řemeslnou kvalitu však snímku upřít nelze, což platí pro všechny výtvarné složky (kostýmy, výprava a dekorace), představující Los Angeles čtyřicátých let ve vší parádě i bídě. Zabodoval i veterán za kamerou Vilmos Zsigmond, možná trochu nadsazeně oceněný oscarovou nominací. Jeho dozlatova slunečné velkoměsto ostře kontrastuje s dějem, v němž se žádná idylka rozhodně neodehrává. Staré dobré časy přesto z Černé Dahlie vyzařují, což je v tomto případě na úkor ústřední myšlenky filmu.

Z hereckého hlediska je snímek i přes velehvězdné obsazení zklamáním – i to už ale k De Palmovým filmům jaksi patří. Vedení protagonistů nikdy nebylo jeho největší předností. To je k plnokrevných Ellroyovým postavám i spisovateli samému celkem neuctivé. Především: filmové charaktery ztrácejí mnohé ze své plastičnosti, zejména směrem normalizačním. To si skrz naskrz prohnilí, zkorumpovaní, kariérističtí, krutí a obsesivní „hrdinové“ Ellroyových románů nezasluhují. Aspoň trochu vyniká nový představitel okoralých mužů Aaron Eckhart. Své detektivy už ale bohužel začíná hrát na jedno brdo. Jsou o poznání angažovanější než jeho cynický Nick Naylor v satiře Děkujeme, že kouříte, únava životem je na nich ale viditelná. Josh Hartnett jako druhý z ústředních hrdinů už poněkolikáté bojuje se svou dětskou tvářičkou – a znovu celkem úspěšně. Pelu naivity a mladistvosti se ještě nezbavil, ale v některých okamžicích už nemá k noirovému drsňákovi daleko.

Scarlett Johanssonová od svého zplatinovění vystupuje jako diva hollywoodského střihu čtyřicátých let i v civilu – zde tedy dostává příležitost vyzkoušet si takovou úlohu na plátně. A překvapivě si navzájem moc nevyhovují. Snad proto, že se její Kay Lakeová projevuje jako přílišná citlivka v porovnání s naturelem Johanssonové. Za provokativní krásku je tu Hilary Swanková v úloze zpovykané dcerky velkoprůmyslníka Madeleine. Jako bezcitná femme fatale ale moc přesvědčivosti nepobrala. Obsazení proti typu tak u obou ženských hrdinek tentokrát moc nevyšlo. Fiona Shawová, jež má drobnou roli co do rozsahu, ale ne co do významu, zpočátku opileckou dámičku přehrává, nakonec se ale blýskne jednou z veleděsivou scénou. A zmínku zasluhují i „bezejmenní“ v úlohách klasických policajtských šarží, které nemohou v takovémto snímku scházet – zde se casting vskutku vydařil.

Film, a to jakýkoli, může pojmout složitě strukturované tlustospisy Jamese Ellroye jenom s obtížemi. Na děvky, vrahy a násilníky narazíme snad na každém rohu. Poldové jsou obvykle zkorumpovaní a bezcharakterní. Zmlátit spoutaného chlápka s reputací jim opravdu nedělá potíže. A ta vůbec nejzvrácenější tajemství se skrývají za zdmi nejluxusnějších domů a mezi členy nejváženějších rodin. Někdy jsou to tajnosti takové povahy, že by Addamsovi zaplesali radostí.

Černá Dahlia zvládá úkol poprat se s předlohou relativně se ctí. Na rozdíl od L.A. – Přísně tajné je dokonce scenárista Josh Friedman ochoten sledovat i ty nejodpudivější dějové prvky z románového příběhu. Adaptátor si však z Ellroyova románu ukousl až příliš veliké sousto, které se mu nedaří sežvýkat do přímočaré dějové linie. Divákových ztrát a nálezů v příběhu je až příliš. Hlavní hrdina snímku je navíc s koncovkou vehnán do situací, v nichž svými deduktivními schopnostmi strčí do kapsy i samotného Sherlocka H.

L.A. – Přísně tajné kdysi a dnes Černá Dahlia kráčejí „jenom“ v tradicích filmu-noir a drsné detektivní školy Chandlerovy a Hammetovy. Nic proti nim, ale Ellroy ve svých románech zachází přece jen dál. V téhle souvislosti jistě stojí za zmínku, že snímek původně připravoval David Fincher (mimochodem: jako tříhodinový černobílý opus). Právě Fincherovo tvůrčí naladění by „poetice“ Ellroyových děl odpovídalo asi nejvíc. Spíš než Čínskou čtvrť (1974) jako v De Palmově vizi by Černé Dahlii slušelo kráčet ve šlépějích snímku Sedm (1995). Nebo ještě spíš thrilleru 8 MM (1999), s nímž má Dahlia příbuzný námět, atmosféru i dějiště – a oba mohly ukázat, že se v semeništi zločinu jménem Los Angeles od čtyřicátých let až dodneška vůbec nic nezměnilo. A tak je nakonec Černá Dahlia, přes svou nespornou působivost při odhalování strachu a hnusu v Los Angeles, vlastně snímkem docela krotkým. Jedná se tím pádem o zmařenou příležitost.