Černá Dalhia

23. 2. 2009 - 15:53 | Téma | red

Černá Dalhia zdroj: tisková zpráva

Režisér Brian De Palma natočil kriminální thriller podle románu Jamese Ellroye. Drsný svět románů Jamese Ellroye ukazuje, že Los Angeles nikdy nebylo čisté a nevinné. Po snímku L

The Black Dahlia Drsný svět románů Jamese Ellroye ukazuje, že Los Angeles nikdy nebylo čisté a nevinné. Po snímku L.A. – Přísně tajné (1997), který tuto pravdu zvěstoval o letech padesátých, se spolu s Černou Dahlií ocitáme v letech těsně poválečných. V románové předloze se tentokrát Ellroy inspiroval skutečnou vraždou začínající herečky Elizabeth Shortové, kolem které vykonstruoval vlastní fiktivní příběh. A neváhal do něj zaplést třeba mystifikační prvky kolem kdysi legendárního snímku The Man Who Laughts (1928) s Conradem Veidtem.

Pro jejich odlišné boxerské styly jim přezdívali Oheň a Led. A tato přízviska jim zůstala i poté, co vytvořili nesourodou dvojici detektivů. Lee Blanchard (Aaron Eckhart) a Dwight Bleichert, zvaný Bucky (Josh Hartnett). Setkali se v roce 1946 při vzájemném benefičním zápase v boxu, pročež je šéfové dali dohromady, aby tím vylepšili tvář losangelské policie před novináři, potažmo veřejností. A z obou mužů se zakrátko stali přátelé na život a na smrt; a připočteme-li k nim ještě Leeho sexy přítelkyni Kay Lakeovou (Scarlett Johanssonová), máme před sebou takřka nerozlučnou trojku.

The Black Dahlia A tak to šlo až do jednoho z mnoha slunečných dní v hlavním městě showbyznysu, kdy bylo nalezeno ošklivě zohavené tělo mladičké adeptky herectví Elizabeth Shortové (Mia Kershnerová). Ne snad, že by Bucky nebral případ vážně, jeho zaujetí se ale s tím Leeovým nedá srovnat. Ten totiž pro mrtvou Elizabeth žije ve dne v noci a vyšetřováním je přímo pohlcen. My však sledujeme spíše postup racionálního Buckyho, který putuje po stopách Elizabethiny herecké kariéry a její koketérie s pornofilmy. Lesbické hrátky zaznamenané na filmovém pásu ho přivádějí až k vyzývavé Madeleine Linscottové (Hilary Swanková) a do její patricijské rodiny…

The Black Dahlia Režisér Brian De Palma se opět projevuje jako dědeček netradičních nájezdů kamery (připomeňme třeba jeho Hadí oči, 1998). Kdysi průlomové je však dnes už konvenční. A právě slovem konvenční lze asi nejlépe popsat styl, jakým je natočena Černá Dalhia. Řemeslnou kvalitu však snímku upřít nelze, což platí pro všechny výtvarné složky (kostýmy, výprava a dekorace), představující Los Angeles čtyřicátých let ve vší parádě i bídě. Zabodoval i veterán za kamerou Vilmos Zsigmond, možná trochu nadsazeně oceněný oscarovou nominací. Jeho dozlatova slunečné velkoměsto ostře kontrastuje s dějem, v němž se žádná idylka rozhodně neodehrává. Staré dobré časy přesto z Černé Dahlie vyzařují, což je v tomto případě na úkor ústřední myšlenky filmu.

The Black Dahlia Z hereckého hlediska je snímek i přes velehvězdné obsazení zklamáním – i to už ale k De Palmovým filmům jaksi patří. Vedení protagonistů nikdy nebylo jeho největší předností. To je k plnokrevných Ellroyovým postavám i spisovateli samému celkem neuctivé. Především: filmové charaktery ztrácejí mnohé ze své plastičnosti, zejména směrem normalizačním. To si skrz naskrz prohnilí, zkorumpovaní, kariérističtí, krutí a obsesivní „hrdinové“ Ellroyových románů nezasluhují. Aspoň trochu vyniká nový představitel okoralých mužů Aaron Eckhart. Své detektivy už ale bohužel začíná hrát na jedno brdo. Jsou o poznání angažovanější než jeho cynický Nick Naylor v satiře Děkujeme, že kouříte, únava životem je na nich ale viditelná. Josh Hartnett jako druhý z ústředních hrdinů už poněkolikáté bojuje se svou dětskou tvářičkou – a znovu celkem úspěšně. Pelu naivity a mladistvosti se ještě nezbavil, ale v některých okamžicích už nemá k noirovému drsňákovi daleko.

The Black Dahlia Scarlett Johanssonová od svého zplatinovění vystupuje jako diva hollywoodského střihu čtyřicátých let i v civilu – zde tedy dostává příležitost vyzkoušet si takovou úlohu na plátně. A překvapivě si navzájem moc nevyhovují. Snad proto, že se její Kay Lakeová projevuje jako přílišná citlivka v porovnání s naturelem Johanssonové. Za provokativní krásku je tu Hilary Swanková v úloze zpovykané dcerky velkoprůmyslníka Madeleine. Jako bezcitná femme fatale ale moc přesvědčivosti nepobrala. Obsazení proti typu tak u obou ženských hrdinek tentokrát moc nevyšlo. Fiona Shawová, jež má drobnou roli co do rozsahu, ale ne co do významu, zpočátku opileckou dámičku přehrává, nakonec se ale blýskne jednou z veleděsivou scénou. A zmínku zasluhují i „bezejmenní“ v úlohách klasických policajtských šarží, které nemohou v takovémto snímku scházet – zde se casting vskutku vydařil.

Film, a to jakýkoli, může pojmout složitě strukturované tlustospisy Jamese Ellroye jenom s obtížemi. Na děvky, vrahy a násilníky narazíme snad na každém rohu. Poldové jsou obvykle zkorumpovaní a bezcharakterní. Zmlátit spoutaného chlápka s reputací jim opravdu nedělá potíže. A ta vůbec nejzvrácenější tajemství se skrývají za zdmi nejluxusnějších domů a mezi členy nejváženějších rodin. Někdy jsou to tajnosti takové povahy, že by Addamsovi zaplesali radostí.

Černá Dahlia zvládá úkol poprat se s předlohou relativně se ctí. Na rozdíl od L.A. – Přísně tajné je dokonce scenárista Josh Friedman ochoten sledovat i ty nejodpudivější dějové prvky z románového příběhu. Adaptátor si však z Ellroyova románu ukousl až příliš veliké sousto, které se mu nedaří sežvýkat do přímočaré dějové linie. Divákových ztrát a nálezů v příběhu je až příliš. Hlavní hrdina snímku je navíc s koncovkou vehnán do situací, v nichž svými deduktivními schopnostmi strčí do kapsy i samotného Sherlocka H.

L.A. – Přísně tajné kdysi a dnes Černá Dahlia kráčejí „jenom“ v tradicích filmu-noir a drsné detektivní školy Chandlerovy a Hammetovy. Nic proti nim, ale Ellroy ve svých románech zachází přece jen dál. V téhle souvislosti jistě stojí za zmínku, že snímek původně připravoval David Fincher (mimochodem: jako tříhodinový černobílý opus). Právě Fincherovo tvůrčí naladění by „poetice“ Ellroyových děl odpovídalo asi nejvíc. Spíš než Čínskou čtvrť (1974) jako v De Palmově vizi by Černé Dahlii slušelo kráčet ve šlépějích snímku Sedm (1995). Nebo ještě spíš thrilleru 8 MM (1999), s nímž má Dahlia příbuzný námět, atmosféru i dějiště – a oba mohly ukázat, že se v semeništi zločinu jménem Los Angeles od čtyřicátých let až dodneška vůbec nic nezměnilo. A tak je nakonec Černá Dahlia, přes svou nespornou působivost při odhalování strachu a hnusu v Los Angeles, vlastně snímkem docela krotkým. Jedná se tím pádem o zmařenou příležitost.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Prequel Šíleného Maxe se odkládá, Furiosy se dočkáme až v roce 2024

Prequel Šíleného Maxe se odkládá, Furiosy se dočkáme až v roce 2024

16. 9. 2021 | Novinky | Adam Homola

Mad Max: Zběsilá cesta patří k tomu nejlepšímu, co na poli akčních filmů vzniklo, a to nejen za posledních deset let.
Padla poslední klapka disneyovského Predátora

Padla poslední klapka disneyovského Predátora

15. 9. 2021 | Novinky | Adam Homola

Ani jsme se nenadáli a další Predátor je hotový, respektive míří z placu do postprodukce.
Bondovka Není čas zemřít představuje nové agentky

Bondovka Není čas zemřít představuje nové agentky

14. 9. 2021 | Trailery | Adam Homola

James Bond na to nebude v novém filmu sám, to už víme nějakou dobu. A teď se můžete na nové agentky podívat hezky zblízka.
Tom Cruise si může oddechnout. Konečně dotočil další Mission Impossible

Tom Cruise si může oddechnout. Konečně dotočil další Mission Impossible

13. 9. 2021 | Novinky | Adam Homola

Sedmá Mission Impossible je hotová, ale osmička Cruise ještě pořád čeká.