Daniel Craig je „nejflemingovštější“ James Bond, jaký se dosud v nejdelším seriálu filmové historie objevil. Není sice lepší než Sean Connery, nicméně navzdory protestní petici, kterou proti němu na internetu šířili fanoušci Pierce Brosnana, i posměšným zprávám, co všechno se mu během natáčení nepovedlo, má světlovlasý a modrooký Craig charakterově (nikoli fyzicky) nejblíže agentovi, jehož popsal ve dvanácti novelách a v osmi povídkách Ian Fleming.
První Flemingův román Casino Royale (1953) se sice „pravé“ verze dočkal až po třiapadesáti letech, pod tímto názvem ale v minulosti již dva filmy vznikly. První z nich byl zpracován pro televizi CBS a vysílán 21. října roku 1954 v rámci ještě černobílé série Climax!, v níž amerického (!) agenta Jamese Bonda ztvárnil Barry Nelson. Tentýž název zaštítil i hvězdami nabitou, ale fantasmagorickou parodii z roku 1967, ve které Bonda zosobnil (mimo jiné) David Niven. Jednadvacátá „oficiální“ bondovka Casino Royale v zásadě vychází z Flemingovy předlohy. I přesto, že některé reálie doznaly změnu. Příběh je posunut o půl století (bondovky se odehrávají v době, kdy se natáčejí), kasino z francouzského města Royale-les-Eaux bylo přemístěno do Černé Hory, nehraje se v něm bakarat (Chemin de Fer), ale poker (Texas Hold’em). Hlavní padouch není komunistický agent pracující pro sovětskou organizaci SMĚRŠ, ale soukromý bankéř, jenž pere na akciových trzích špinavé peníze pro teroristy.
Podobně jako snímek Batman začíná se i Casino Royale (vzhledem k dobovému kontextu však dosti nelogicky) vrací k počátkům hrdinovy kariéry. Černobílý prolog zachytává Bonda při akci v Praze jako agenta, jenž dosud nemá povolení zabíjet a jedná značně zbrkle. Poté se děj přesouvá na Madagaskar, na Bahamy a do Černé Hory. V tamějším luxusním kasinu má agent 007 – coby nejlepší karbaník britských tajných služeb – hrát partii pokeru o astronomické sázky s geniálním padouchem s krvácejícím okem, jemuž se říká Le Chiffre (Mads Mikkelsen). Nevyzpytatelnou bondgirl je tentokrát vnadná účetní ministerstva financí Vesper Lyndová (Eva Greenová), do níž se špion hluboce zamiluje...
Na základní dějovou linii jsou naroubovány akční odbočky, jež s ústředním flemingovským motivem nesouvisejí. Vytvářejí však dynamickou protiváhu druhé třetiny filmu, v níž se většina scén odehrává u zeleného stolu se žolíkovými kartami. Casino Royale je tak v řadě ohledů velmi atypickou bondovkou, což naznačuje nejen černobílý prolog, ale i pozměněná titulková sekvence. Vlnící se dívčí siluety v ní vystřídaly dvě zápasící mužské postavy nápaditě propojené s karetními motivy.
Režisér Martin Campbell (natočil první „brosnanovku“ Zlaté oko) nečekaně temný, násilný a krvavý film zručně vystavěl na pohrávání si s nejzákladnějšími součástmi bondovského mýtu, který jako by zde teprve vznikal. To režisérovi na jedné straně umožňuje některé nedotknutelné kánony porušovat (neobjeví se slečna Moneypenny, ani Q), ale na druhou stranu je také variovat. Bond tentokrát nemá k dispozici žádné technické hračičky (pomineme-li jednorázové užití defibrilátoru), klíčovou roli v příběhu však hrají mobilní telefony. Svůj oblíbený drink si objednává jen pro rozptýlení spoluhráčů u hracího stolu a ještě mu pramálo záleží na tom, zda bude vodka s martini protřepaná, či promíchaná. Poprvé v bondovkách diváci mohou nahlédnout do bytu a dokonce i do ložnice Bondovy šéfové M (popáté ji hraje Judi Denchová).
Klíčová je především změna v pojetí Bondovy postavy. Není to žádný conneryovský superman, ani mooreovský seladon, ani brosnanovský hračička, ale šíleně odvážný samotář, jenž se místy proměňuje – v souladu s předlohou – v brutální, avšak zranitelný stroj na zabíjení. V žádné bondovce (s výjimkou Dr. No, kde poprvé hrál Bonda S. Connery) nemohli diváci z agentovy tváře vyčíst pocity strachu, ale ani odpor k jeho práci (po usmrcení dvou protivníků si Bond místo cynického bonmotu urputně smývá krev z rukou a lije do sebe alkohol). A v žádné bondovce dosud nikdo neviděl špiona doslova řvát bolestí, jak tomu je v masochisticky pojaté (a z knihy převzaté) scéně, v níž Le Chiffre mučí na židli sedícího donaha svlečeného Bonda mrskáním do intimních partií (!).
Craigovo zaťatě animální pojetí agenta 007 zachází v realističnosti mnohem dál než v případě Timothy Daltona ve filmu Povolení zabíjet (1989). Zároveň je vyvažováno i překvapivými projevy emocí. V tomto směru film připomíná nejromantičtější bondovku Ve službách Jejího Veličenstva (1969), v níž se Bond také zamiloval do komplikované ženy a opustil kvůli ní řady MI6. (Oba filmy spojuje i skutečnost, že George Lazenby i Daniel Craig byli před natáčením své první bondovky v téže obtížné situaci, když střídali fanoušky obdivovaného bondovského představitele.
Největší slabinou nové bondovky je scénář. V první části strhující snímek je totiž příliš zdlouhavý, v mnohém nedořečený (a to nejen kvůli svému otevřenému konci). V poslední třetině – zřejmě vinou chvatného přestříhávání – pak i nelogicky matoucí. Některé milostné dialogy (např. scéna, v níž Vesper a Bond hovoří o „zbroji“, kterou se agent chrání před okolním světem) ve své cituplnosti sklouzávají do kýčovitě romantických klišé. Přesto Craig i Campbell otevírají v žánrovém rámci bondovek nové dimenze, které sice obsahují již Flemingovy knihy, ale v předchozích filmech byly nemyslitelné. Bude zajímavé, jak s nimi tvůrci naloží příště: James Bond v podání Daniela Craiga se totiž za dva roky bezpochyby vrátí.
