Módní fotograf Romain (Melvil Poupaud, známý u nás hlavně z Rohmerova Letního příběhu) znenadání omdlí. Lékař mu sdělí krutou pravdu: metastázovaná rakovina neposkytuje velké šance na uzdravení – a Romain v jakémsi vzdoru odmítne léčení. Zprvu se u něho prohloubí dosud skryté averze. I jeho nejbližší si všimnou, že se s ním něco děje, avšak Romain se odmítá komukoli svěřit, s výjimkou charismatické babičky (Jeanne Moreauová). Potěší ji zprávou, že stejně jako ona zanedlouho zemře. Spojuje je i to, že babička, která kdysi opustila svou rodinu, byla vyobcována a odmítána. Moreauová se v tomto filmu musí spokojit s jedinou sekvencí. Ani další herečky jako Marie Rivièrová nebo Valeria Bruni-Tedeschiová nedostaly příležitost výmluvněji rozehrát své hrdinky.
Veškerá pozornost je soustředěna na Romaina. Z nejrůznějších úhlů v nejrůznějších situacích se pozvolna skládá výsledná mozaika. Významné jsou slovní promluvy (opakuje, že nesnáší děti, těžce urazí sestru, která mu napíše vyčítavý dopis, že nechápe, co se s ním děje, vypudí i svého milence, odmítá starostlivost rodičů).
Romain odmítá i náznak pomoci a problémy si nechává pro sebe. Z jeho počínání vyplývá, že se až panicky obává soucitu. Proto volí takové chování, aby jej předem vyloučil. Současně vypozorujeme, že není bez citu. Přimluvou pomůže bývalému milenci získat práci. Touží po bližším kontaktu s lidmi, zároveň se jej obává, jak napovídá telefonní rozmluva se sestrou, když ji, skryt v nedalekém okolí, pozoruje. Vyprávění dospěje až k jakési biblické paralele: uvolí se bezdětným manželům zajistit potomka a dokonce mu závětí odkáže veškeré své jmění.
Romain i nadále holduje svým zlozvykům: kouří, popíjí, šňupe kokain, oddává se milostným hrátkám. Ví, že nemá co ztratit. Poupaud bez velké exprese postihuje jeho rozpolcenost, zahořklost, ustavičnou naježenost vůči okolí, aniž by zdůrazňoval jakékoli extrémní rysy. Znakem smíření se stává akt ostříhání vlasů... Poupaud zvěrohodňuje i vzhled svého hrdiny. Vyhublé tělo nepoznamenané sluncem na sebe mrtvolnou bělostí upozorní zvláště v závěrečné plážové scéně, kde ostře kontrastuje s opálenými návštěvníky.
Režisér Francois Ozon zvolil poklidně plynoucí tempo a nevtíravé vizuální vylíčení městských i venkovských reálií, do nichž zasadil hrdinovo psychicky náročné bloudění. Příběh skládá z drobných střípků; nejprve z konfrontačních situací, později z klidného přijetí osudu, jež vrcholí ulehnutím na pláž. Jen z povzdálí se režisér dotýká Romainových narůstajících obtíží, když zapíjí tablety pro tišení bolesti, když sledujeme schůzky s ošetřujícím lékařem, aniž bychom vyslechli jejich obsah.
Příběh působivě načrtává Romainova rozpoložení, pravdivý je v přiblížení všedních úkonů, avšak pokusy vnášet do něho meditativní hloubku či dokonce hledat metaforické ozvláštnění vyznívají strojeně a nepřesvědčivě. Mám na mysli nejen průběžně vkládané retrospektivní záběry Romaina jako malého chlapce (vynořují se v okamžicích návratu do míst dětství) či závěrečnou plážovou pasáž s Romainovým nehybným tělem osaměle ležícím v paprscích zapadajícího slunce, ale zejména záležitost s oplodněním., kde jako by umírající muž úspěšně rozséval život, jehož sám pozbývá. Ozonovy filmy se sice vyznačují silnou modelovostí rozehrávaných výjevů, tentokrát se však ještě patrněji nedaří sloučit různé polohy příběhu. A to i přes prostoupení chorálově ztěžklým hudebním doprovodem, především od Arvo Pärta.
