Carmen, novelu o lásce, vášni, žárlivosti a zločinu, napsal roku 1845 francouzský spisovatel Prosper Mérimée. O třicet let později na jejím základě Henri Meilhac a Ludovic Halévy vytvořili libreto, k němuž zkomponoval hudbu Georges Bizet. Dne 3. března 1875 měla stejnojmenná opera premiéru v Paříži, a díky ní Bizet vstoupil mezi nesmrtelné. Jeho Carmen se stala trvalou součástí všech operních scén a od svého vzniku provokovala ostatní druhy umění k vlastním adaptacím.¹)
Carmen z Khayelitshi, vítěz letošního Berlinale, má s Premingerovým zpracováním společné jedině to, že v ní opět hrají černošští protagonisté, tentokrát ale z jižní Afriky. Režii má Mark Dornford-May, pocházející z Velké Británie. Do Jihoafrické republiky přišel roku 2000, když jeho kolega Charles Hazlewood zakládal v Kapském městě školu dramatických umění Dimpho Di Kopane. Jedním z jejich prvních projektů byla právě inscenace Bizetovy Carmen, kterou však přeložili do místního jazyka xhosa. Slavili s ní úspěch i při hostování v Londýně. A pak již byl jen krůček k filmové verzi.
Khayelitsha je chudinská čtvrť v současné jihoafrické metropoli, Carmen tu pracuje jako balička cigaret a don José alias Jongikhaya jako policista. Jakoby v čtyřech jednáních se odehrává příběh jejich tragické lásky, která je ve srovnání s operní předlohou pojata přece jen civilněji. Carmen není klasickou femme fatale, jen obyčejnou gypsy v teplákové soupravě a s nadváhou, která ale umí být sexy, je-li to třeba. V souladu se zcivilněním opery jsou vynechány peripetie jejího manželství a také Lucas není toreadorem, nýbrž operním zpěvákem Lulamilem Nkomo, který uspořádá představení místního sboru The Gypsy Cigarette Girls Choir. Pauline Malefaneová, představitelka titulní role, se na projektu podílela i jako překladatelka a Carmen hraje s velkým nasazením, podobně jako ostatní herci. Z filmu vyzařuje zvláštní energie, která z něj dělá podmanivou podívanou. V jistých okamžicích možná připomene Formanovu adaptaci muzikálu Vlasy (1979).
Vedle choreografie jednotlivých scén je na filmu pozoruhodná kamera Giulia Biccaria (pracoval na filmech Kruh, Dracula 2000), v níž se konfrontuje stylizovaný svět opery s dokumentaristickým snímáním. Zvláště si u ní zapamatujeme úvodní a závěrečné jízdy. Na začátku zachycuje titulní hrdinku před objektivem ve fotografickém ateliéru, na konci umírající u drátěného plotu místní tělocvičny, kde měla coby sboristka pěvecké vystoupení. V obou případech kamera couvá, ovšem s tím rozdílem, že v druhém případě míří až do oblak, přesně tam, kam patří Carmenino vášněmi zmítané srdce.
1) Dosud vzniklo na šedesát filmových verzí. V období němé kinematografie mohli tvůrci vycházet jedině z příběhu o vášnivé španělské cikánce Carmen, seržantu donu José, toreadorovi Lucasovi, pašerácích a lupičích. V roce 1915 vznikla v Americe hned dvě filmová zpracování v režii Cecila De Milla a Raoula Walshe. O rok později Charles Chaplin pojal Carmen jako parodii a sám si zahrál dona Josého. V roce 1928 natočil svou Carmen německý režisér Ernst Lubitsch, stejné vročení má i adaptace Francouze Jacquese Feydera. Srovnáme-li v přístupu k látce Ameriku s Evropou, zjistíme, že hollywoodští tvůrci dávali předloze spíše romantický přídech, zatímco Evropané ji viděli jako více naturalističtější, fatálnější a tragičtější.
S nástupem zvukové kinematografie se nabízí k použití i Bizetova geniální hudba. Vznikají záznamy operních představení, filmové opery (Francesco Rosi ve francouzsko-italské koprodukci, 1983), převyprávění Mériméeovy novely s využitím Bizetových tónů (Christian Jaque ve Francii, 1943) nebo inspirace na téma Carmen. K nejznámějším se řadí stejnojmenné dílo španělského režiséra Carlose Saury z roku 1983, v němž se propojuje dějová linie filmu s nacvičováním baletního představení Carmen. Ve stejném roce vítězí na benátském festivalu Francouz Jean-Luc Godard se svým Křestním jménem Carmen, které je osobitou variací na literární předlohu, zasazenou do současnosti. Naposledy jsme se s Carmen v kinech setkali nedávno, díky filmu Carmen: Divoká vášeň (Španělsko, Velká Británie a Itálie, 2003). Režisér Vicente Aranda opět vycházel z novely, novinkou jeho zpracování bylo začlenění spisovatele Prospera Mérimée přímo do děje (don José mu vypráví svůj životní příběh).
K nejoriginálnějším verzím tématu patří Carmen Jones, který v roce 1954 zfilmoval Otto Preminger. Opíral se o stejnojmenný muzikál, který Oscar Hammerstein napsal roku 1943 pro Broadway. Příběh je zasazen na jih USA a účinkují v něm výhradně černoši. Carmen je zde zaměstnankyní zbrojovky. Provdá se za pilota Joa, není mu ale věrná a on ji na závěr uškrtí.
