Carmen, novelu o lásce, vášni, žárlivosti a zločinu, napsal roku 1845 francouzský spisovatel Prosper Mérimée. O třicet let později na jejím základě Henri Meilhac a Ludovic Halévy vytvořili libreto, k němuž zkomponoval hudbu Georges Bizet. Dne 3. března 1875 měla stejnojmenná opera premiéru v Paříži, a díky ní Bizet vstoupil mezi nesmrtelné. Jeho Carmen se stala trvalou součástí všech operních scén a od svého vzniku provokovala ostatní druhy umění k vlastním adaptacím.¹)

Carmen z Khayelitshi, vítěz letošního Berlinale, má s Premingerovým zpracováním společné jedině to, že v ní opět hrají černošští protagonisté, tentokrát ale z jižní Afriky. Režii má Mark Dornford-May, pocházející z Velké Británie. Do Jihoafrické republiky přišel roku 2000, když jeho kolega Charles Hazlewood zakládal v Kapském městě školu dramatických umění Dimpho Di Kopane. Jedním z jejich prvních projektů byla právě inscenace Bizetovy Carmen, kterou však přeložili do místního jazyka xhosa. Slavili s ní úspěch i při hostování v Londýně. A pak již byl jen krůček k filmové verzi.

Khayelitsha je chudinská čtvrť v současné jihoafrické metropoli, Carmen tu pracuje jako balička cigaret a don José alias Jongikhaya jako policista. Jakoby v čtyřech jednáních se odehrává příběh jejich tragické lásky, která je ve srovnání s operní předlohou pojata přece jen civilněji. Carmen není klasickou femme fatale, jen obyčejnou gypsy v teplákové soupravě a s nadváhou, která ale umí být sexy, je-li to třeba. V souladu se zcivilněním opery jsou vynechány peripetie jejího manželství a také Lucas není toreadorem, nýbrž operním zpěvákem Lulamilem Nkomo, který uspořádá představení místního sboru The Gypsy Cigarette Girls Choir. Pauline Malefaneová, představitelka titulní role, se na projektu podílela i jako překladatelka a Carmen hraje s velkým nasazením, podobně jako ostatní herci. Z filmu vyzařuje zvláštní energie, která z něj dělá podmanivou podívanou. V jistých okamžicích možná připomene Formanovu adaptaci muzikálu Vlasy (1979).

Vedle choreografie jednotlivých scén je na filmu pozoruhodná kamera Giulia Biccaria (pracoval na filmech Kruh, Dracula 2000), v níž se konfrontuje stylizovaný svět opery s dokumentaristickým snímáním. Zvláště si u ní zapamatujeme úvodní a závěrečné jízdy. Na začátku zachycuje titulní hrdinku před objektivem ve fotografickém ateliéru, na konci umírající u drátěného plotu místní tělocvičny, kde měla coby sboristka pěvecké vystoupení. V obou případech kamera couvá, ovšem s tím rozdílem, že v druhém případě míří až do oblak, přesně tam, kam patří Carmenino vášněmi zmítané srdce.